BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Abych byl upřímný, tak nějak jsem doufal, že to Debb za ten půl rok přešlo... mohlo mi dojít, že asi ne vzhledem k tomu, že se za celou dobu vyhýbala jakémukoliv kontaktu se mnou, ale prostě jsem doufal, protože jen proto jsem byl totiž schopný sem opravdu jet. Kdybych jen tušil, že se mi dočká takového uvítání, Justin by mě sem pravděpodobně ani nedostal. Nečekal jsem však, že mě to tak vezme, ale asi jsem měl - přeci jen Debbie beru jako mámu a v den, co jsem pohřbil tu svoji biologickou, jsem se k ní zachoval tak, jako nikdy dřív... udělal jsem něco, co si do teď vyčítám a asi navždy vyčítat budu, ale ten den jsem jednoduše... ztratil naprosto nervy.
Jen, co jsem všechny naše věci odnesl do Maikeyho/Justinovo/Emmettovo/už ani nevím, koho vlastně, starého pokoje, posadil jsem se na postel a snažil jsem se co nejvíc oddálit chvíli, kdy se budu muset vrátit zase dolů a nechat si od Debbie sypat popel na hlavu... budu muset asi hodně doufat, že v sobě objeví ducha vánoc a nakonec mi odpustí.
Zničehonic se ozvalo klepání na dveře a automaticky jsem očekával, že dovnitř vejde Justin, tak nějak jsem ho i potřeboval... on je zkrátka takovým mým osobním lékem na blbou náladu... ale Justin to nebyl.
Emmett: "Tak tady se schováváš..."
B: "Ajeje, Honeycutte..."
Emmett: "Zkus alespoň předstírat, že mě rád vidíš," uchechtl se.
B: "Bože můj, Emmette, tak rád tě vidím!"
Emmett: "Dobře, vrať se zpátky k tomu arogantnímu chování..."
Musel jsem se upřímně zasmát, tahle královnička mi vlastně v životě fakt chybí... a můžu být asi upřímný o tom, že nejen on. Jen jsem zkrátka spokojený se svým životem v New Yorku po boku Justina, že jednoduše vím, že sem už bych se nevrátil...
Emmett: "Vyhýbáš se Debbie, hm?"
B: "Co?"
Emmett: "Všichni víme, co se stalo..."
B: "Nech mě hádat, Michael?"
Emmett: "A můžeš se mu divit?"
B: "Asi ne..."
Emmett: "Měl bys to urovnat."
B: "A ty by ses možná měl starat o sebe."
Emmett: "Hah, jako obvykle... jdu radši zpovídat Justina," zamířil ke dveřím.
B: "Emmette?"
Emmett: "Briane?"
B: "Neříkej mu nic... o tom..."
Emmett: "On to neví?"
B: "Prostě... zkus pro jednou něco nevyžvanit..."
Emmett: "Vynasnažím se," odešel celý vysmátý.
B: "Emmette!" přecedil jsem přes zuby, ale bylo to k ničemu, Emmett už byl pryč.
Bože, právě teď jsem mohl být na Bora Bora na pláži nebo v obrovské posteli, kde bych si to rozdával s Justinem a vychutnával si to nejlepší jídlo... místo toho jsem v mém "milovaném" Pitts a dost možná čekám na popravu. Jedno je ale jisté, pokud se Justin dozví, co jsem udělal, nejspíš se mi už nedokáže ani podívat do očí...
Ač nerad, došel jsem k závěru, že je asi na čase jít dolů mezi ně, ačkoliv bych se nedivil, že Debb byla radši, když jsem byl zalezlý. Nakonec si ale v podstatě ani nevšimla, že jsem zpátky, protože společně s Emmettem terorizovala Justina, který jim mile rád vyprávěl o tom, jak jsme se posledních několik měsíců měli.
Carl: "Mají ho pěkně pod palcem."
B: "Koukám."
Carl: "Neboj, oni ti ho vrátí. Mezitím... nechceš třeba kafe?"
Přikývl jsem, byl jsem rád, že alespoň někdo se mě nechystá nabodnout na kůl a upálit na hranicích. I když věřím, že jako manžel Debbie o tom dost možná taky přemýšlel.
Carl: "Chyběli jste nám tu... zvlášť Debbie... ani nevíš, jak byla ráda, že vám zrušili let..." zasmál se.
Jedno je jisté, pokud byla ráda, že nám zrušili let, bylo to jen proto, že věděla, že má možnost vidět Justina, jsem si totiž jistý, že by přežila, pokud bych já nedorazil.
Carl: "Možná to tak nevypadá, ale vidí tě ráda."
B: "Jo... tím si nejsem tak jistý..."
Vzal jsem si od Carla hrnek s kafem a posadil se ke stolu, odkud jsem se díval na to, jak je Justin očividně šťastný, že je tady... kéž bych to cítil stejně. Teda, já jsem rád, že všechny uvidím, i když většina těch lidí pravděpodobně nechce vidět mě, ale... byl bych radši doma... což je vlastně vtipné, doma tak nějak jsem, ale... tenhle domov už je pro mě minulostí, teď patřím do New Yorku s Justinem, kde nemusím dennodenně řešit, jestli jsem někomu neublížil, protože jsem, jaký jsem...
Justin's POV
Debbie s Emmettem byli jednoduše k nezastavení, pomalu se překřikovali a chtěli vědět téměř každý malý detail z našeho života za posledních několik měsíců v New Yorku. Člověk by řekl, že po 4 letech už je nebudou tyhle věci tak zajímat, přeci jen je to skoro pořád to samé dokola, ale ano... stále je to zajímá. A ačkoliv jsem se snažil zodpovědět každou jejich otázku, nebylo to moc snadné. Pořád mi totiž hlavou kolovalo to, co řekla Debbie nebo lépe řečeno to, co mi podle všeho neřekl Brian... vůbec jsem si pod tím nic nedokázal představit. Co mohl Brian udělat tak hrozného, že Debb nad ním podle všeho konečně zlomila hůl?
J: "Bože, vy dva byste dokázali člověka dovést k šílenství," začal jsem se smát.
Debbie: "Sunshine, Sunshine, to je tak, když tě skoro nevidíme... holt si to pak musíš takhle vyžrat."
Emmett: "Moje slova," plácl si s Debbie.
J: "Koukám, že budeme muset jezdit častěji," uchechtl jsem se.
Přes to jsem měl ale opět pocit, že v Debbiině poznámce byla větší výčitka, než jak se snažila působit. Nedivil bych se, že se ještě dozvím, že je naštvaná i na mě... najednou jsem si jen přál jít se někam zavřít s Brianem a zůstat tam schovaní, dokud se tohle nepřežene. Jenže problém je ten, že i kdybychom se někam schovali, pořád bych musel přemýšlet nad tím, co se mezi nimi stalo.
Emmett: "A nemohl jsem si nevšimnout... copak jste to přitáhli v těch taškách?" ptal se, ale jsem si jistý, že už moc dobře znal odpověď.
J: "Jsi jak Gus s Jenny, taky jim takhle zářily oči," zasmál jsem se.
Emmett: "Noooo..."
J: "Představ si, že dárky jsme vám přivezli."
Emmett: "Juchůůů," zatleskal a zavřískal jako nějaká školačka.
B: "Ježiš, Honeycutte," zakroutil očima.
Emmett: "Kušuj, Kinney."
Musel jsem se zasmát, ale následně jsem raději běžel pro ty dárky. Chvilku jsem to přebíral, než jsem našel ty pro Debb, Carla, Emmetta a Nicka - Emmettova přítele.
Debbie: "To je hromada panečku."
Zaculil jsem se a následně jsem jim dárky rozdal, dalo se čekat, že Emmett bude jásat ze všech nejvíc, už jen proto, že je to prostě Emmett. Ale Debb s Carlem byli taky nadšení a za to jsem byl hodně rád. Hned na to jsme si rozbalili s Brianem ty od Debbie a Carla, které nás taky moc potěšily... vlastně Briana spíš překvapily, protože soudě dle jeho výrazu očekával, že dostane velký H...
Emmett: "Moc vám děkuju a Nickovi dárek předám. Každopádně ty vaše dárky si budete muset vyzvednout u nás... očekáváme, že se stavíte na večeři. Ale teď už budu muset běžet."
J: "Jasně, že se stavíme a rádi."
B: "Mluv za sebe..."
J: "Ignoruj ho."
Emmett: "Věř mi, zlatíčko, v tomhle já už mám praxi."
Vzájemně jsme si líbli pusu na tvář a Emmett následně odešel. A já se vzápětí šel posadit k Brianovi ke stolu, který mě propichoval pohledem - je sexy, když se zlobí, vlastně je doslova k sežrání... i když podle Debbie dost možná doslovně, protože se stále nezdálo, že s ním hodlá vést nějaký delší rozhovory, než pár slovné... já tomuhle zkrátka přijdu na kloub... protože jinak se asi zblázním.
No comments:
Post a Comment