Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Hned, jak se Justin sebral a odešel pryč, neskutečně se mi ulevilo. Začínalo mi pít krev, jak si nás všichni prohlíželi, jako bychom k sobě snad patřili. A především ty neustále poznámky kluků. Je mi jasný, že po tom všem, jak si z nich neustále utahuju, je nesmírně těší, že pro jednou tu moc mají oni nade mnou a stojí to fakt za hovno. Až by člověk přehodnotil svoje chování a začal se k nim chovat líp... ale právě naopak, po tomhle ještě přitvrdím, protože si to všichni tři zaslouží.
Teď ale budu především doufat, že se Justin dlouho neukáže... nejlepší by asi bylo nikdy. Ušetřil bych si tak spoustu starostí a problémů. Nemusel bych poslouchat kecy o zodpovědnosti a podobných kravinách a jednoduše bych dál žil svůj život jako před Justinem. Což zní, jako by se mi ten život během těch pár týdnů, co ho znám, změnil, ale... jo, sakra, změnil a dost!
Debbie: "On už odešel?"...Zadivila se, když se vrátila k našemu stolu otravovat nás.
B: "Nebuď tak zdrcená, jsem si jistý, že se zas brzo ukáže, jak to má ve zvyku."
Debbie: "Jenom doufám, že už mu nic neuděláš."
B: "Co mu dělám, bože můj?!"
Maikey: "Buď v pohodě, Briane."
B: "Já jsem v pohodě, jsem naprosto v pohodě... jen už mě všichni serete."
Hodil jsem na stůl peníze a šel jsem do háje. Fakt jsem měl všeho plný zuby. Jeden 17 letej kluk obrátil můj život úplně vzhůru nohama a nejhorším na tom je to, že nevím, jak to zastavit... teda já přesně vím, jak to zastavit... jenomže on nechápe slovo 'ne' a vždy si udělá, co chce podle svýho, protože si myslí, že mě miluje, že je nám souzeno spolu být a zestárnout... no nasrat, je na čase udělat tlustou čáru a jednoduše ho vystrnadit z mého života.
Lindsay: "Briane?"...Otevřela mi s Gusem v náruči, který jí podle všeho zrovna ohodil svojí snídaní.
B: "Ahoj, sonnyboy,"...Vzal jsem si ho k sobě a šel se posadit na gauč.
Lindsay: "No, vítej."
Melanie: "Věděly jsme, že přijde?"...Přiřítila se z kuchyně.
B: "Nevěděly."
Melanie: "Tak příště bys mohl zkusit zavolat... není to tak těžké."
Ignoroval jsem jí a raději jsem se věnoval Gusovi. Byl tak maličkatý. Skoro jsem se ho bál držet, abych mu nějak neublížil. Je možné něco tak moc milovat, že skoro nemůžete dýchat? A to jsem byl přesvědčený, že v Gusově životě nebudu mít žádnou roli, přitom už teď vím, že ho miluju nade vše.
Lindsay: "Dáš si něco k jídlu?"
B: "Byl jsem v jídelně, ale díky."
Lindsay: "Dobře, tak já se aspoň dojdu převléct."
Melanie ji naštěstí následovala, nejspíš, aby jí opět vyčetla ty moje nehlášené příchody, které by mi měla zakázat, ale to mě mohlo být jedno, za prvé, si budu dělat, co chci a kdy chci, zvlášť pokud jde o mého syna a za druhé, hlavní je, že tu není se mnou a nekomanduje mě.
S Gusem jsem si lehnul a položil si ho na hruď, čichal jsem tu jeho dětskou vůni a hladil ho po hlavičce. Stále nemůžu uvěřit tomu, že já mám syna... že já jsem otcem... a asi tomu ani nikdy neuvěřím.
Melanie: "Půjčíš mi ho? Má připravenou vaničku."
Chtěl jsem jí odpovědět, že jí seru na nějakou vaničku, ale nakonec jsem jí ho dal. Ona by byla schopná mě i zavraždit, pokud by měla za to, že musí... a něco mi říká, že tenhle pocit má ona často. Lindsay chodí s Rambem.
B: "Tvoje žena má opět náladu k zulíbání,"...Stěžoval jsem si hned, jak se vrátila.
Lindsay: "Jsem si jistá, že ty taky nejsi úplné zlatíčko."
B: "Hmmm... asi ne."
Lindsay: "Co tady vůbec děláš?"
B: "Co tím myslíš? Bydlí tu můj syn."
Lindsay: "Jo, kterého si od jeho narození viděl asi třikrát."
B: "Vím, že jsem otec na hovno... zlepším se, slibuju."
Lindsay: "Neřekla jsem, že si otec na hovno... ale myslím, že by Gus uvítal trochu mužského vzoru."
B: "To zvládá Mel za nás všechny. Ale jak říkám, polepším se."
Lindsay: "Doufám."
Po chvíli strávené s Gusem, jsem se cítil zase trochu líp, vlastně o dost líp. Možná, že je Gus něco jako můj tajný lék na špatnou náladu. Ještě, aby nebyl, nikdy jsem nebyl ten typ, co by byl hotový z miminek, ale můj syn je jednoduše k zulíbání.
Večer mě Maikey vyzvedl doma a vydali jsme se k Woody's, dnes jsem byl naprosto odhodlaný Justinovi nepodlehnout a především s ním ukončit... všechno!
Maikey: "Ten tvůj zázrak tu není, zvláštní."
B: "Prosím tě, co kdybys ho pro jednou vynechal z naší konverzace?"
Maikey: "Rád bych, kdybys ho ty nějak dostal z našich životů, aby se pak nemusel pořád dostávat do našich konverzací."
B: "Copak jsem mohl vědět, že se na mě tak nalepí?"
Maikey: "Je to jenom pubertální kluk, neříkej mi, že si s ním neporadíš."
Jo, je to jenom pubertální kluk... a o to víc mě to sere, protože dokázal během těch pár týdnů v mým životě víc, než kdokoliv jinej, koho jsem kdy ošukal. Nikdy jsem nikomu nedovolil zůstat dýl, jak jednu noc a podívejte se na mě teď... nemůžu se ho zbavit a nejhorší na tom je to, že bych vlastně mohl, ale něco ve mně nechce. A to je o to větší důvod ho konečně poslat jeho cestou, i když se zdá, že se dneska ani neobjeví, což je opravdu hodně zvláštní.
Maikey: "Tak se zdá, že ani dneska se ho nezbavíme."
Hned jsem se podíval ke vchodu, kde opravdu byl, s tou svojí kamarádkou Daphne nebo, jak se jmenuje, ale hned na první pohled mi na něm něco nesedělo. Jeho obvyklý úsměv, který vždycky rozzáří místnost, byl pryč. A ještě víc mě šokovalo, že ani nešel za mnou, ale rovnou si sedl na bar.
Maikey: "Co se mu stalo?"
B: "Jak to mám, sakra, vědět? A hlavně mě to nezajímá, já jsem jenom rád, že od něj mám pokoj."
Říkal jsem tohle, ale v hlavě mi zněly úplně jiné myšlenky. Nevím proč, ale něco ve mně chtělo vědět, co se mu stalo... něco ve mně se o něj opravdu zajímalo. A to nebylo dobré znamení... ani trochu!
No comments:
Post a Comment