Nová povídka. - 12+
JUSTIN
Stěží jsem otevřel oči, nejen, že mě oslepovalo ostré sluneční světlo, ale taky se dostavily následky nočního popíjení a braní éčka. Dokázal jsem se pouze zvednout na lokty a koutkem oka jsem zahlédl dvě siluety nahých těl. Jedno z nich patřilo Brianovi, to druhé nějakému klukovi, kterého jsme v noci přizvali na naše hrátky. V tu chvíli to byla sranda, teď už jsem si jen říkal, aby sundal tu svojí chtivou ruku z Brianova zadku a opustil náš loft. Měl jsem najednou pocit, že na tohle už jsme staří, ne věkově, ale vztahově, jsme spolu už 4 roky a tohle je v podstatě to jediné, co děláme - šukáme.
B: "Uhmmmm."
Byl jsem rád, že slyším tenhle známý zvuk, co Brian vydává před probuzením, věděl jsem, že se tak konečně zbavím pohledu na toho bezejmenného tricka, co si s námi v noci užil, protože teď už je na čase, aby šel.
B: "Ty už si vzhůru?"
J: "Jen chvíli."
B: "Hmmm,"...Natáhl se ke mně a začal mě líbat na hruď, nebudu říkat, že jsem nevrněl jako kotě, ale bylo třeba něco udělat.
J: "Briane?"
B: "Ehm?"
J: "Nejdřív bys ho mohl vyprovodit."
Brian se ohlídl za sebe a se slovy "Kdo to je?" se podíval zpátky na mě. Bylo mi do smíchu, neuběhlo ani 6 hodin a Brian už si ani nepamatuje, že tenhle kluk mi to dělal do zadku, zatímco jsem Briana kouřil. Na druhou stranu mám aspoň jistotu, že ho jiní kluci dál než sexuálně nezajímají.
J: "Nikdo a mohl by být nikdo někde jinde."
Šel jsem si do kuchyně pro sklenici vody a vracel jsem se zpátky s nadějí, že na něj narazím při odchodu, jenže to se nestalo.
J: "Kde je?"
B: "Chtěl si dát sprchu, tak jsem mu to dovolil."
Dobře, tohle mi na úsměvu nepřidalo. Místo, aby se ho zbavil tak ho pomalu nechá nastěhovat. Ale možná mě jen štve ten fakt, že není jediný, kdo kdy měl tu možnost po sexu vyzkoušet Brianův sprcháč.
B: "Co ten obličej?"
J: "Jen si vzpomínám na někoho jiného, komu si dovolil použít sprchu."
B: "Taky si na něj pamatuju, od té doby toho použil mnohem víc,"...Mrkl na mě.
Sice jsem byl trochu naštvaný, ale to mi nebránilo v tom, abych Briana políbil. Rád hlásá, že romantika je blbost, ale teď v něm špetka romantiky rozhodně byla.
Trick: "Doufám, že to někdy zopakujeme,"...Zjevil se zničehonic u nás, i já jsem ho teď poprvé viděl v jasném světle.
B: "Jo... jasně... kdykoliv."
Brian s ním zamířil ke dveřím a já jsem mezitím dumal nad tím jeho 'jo... jasně... kdykoliv' vím, že to řekl jen tak, asi taky nejspíš proto, že hláška 'uvidíš mě ve svých snech' ho už omrzela, ale zároveň, co když...?
B: "Mám objednat něco k jídlu?"...Vrátil se zpátky.
J: "Hmmm... jo... jasně... kdykoliv."
Podíval se na mě s poloúsměvem a já věděl, že to znamená, abych to nerozebíral, protože on nemá rád tyhle typy rozhovorů.
J: "Dal ti i číslo?"
B: "Jasně, i jméno."
Můj úsměv klesl do přímé linky, vím, že si se mnou jen zahrával, ale zároveň to řekl tak vážně, jako by to u něj bylo naprosto normální.
B: "Dělám si srandu."
J: "Jen aby."
B: "Máme dohodu, ne?"
J: "Já vím."
B: "A dohoda je dohoda."
J: "Co kdybychom jí neměli?"
B: "Co má tohle být?"
J: "Nevím, asi mě jen zajímá, kde bychom dnes byli, kdybychom neměli naší dohodu?"
Věděl jsem, že tuhle otázku jsem neměl podávat. Nejen proto, že Brianovi bude tuhnout krev v žilách, ale taky proto, že to vlastně ani vědět nechci, je mi totiž jasné, že odpověď by nebyla pěkná.
B: "Co bude s tím jídlem?"
Ani nevím, jestli mě tahle jeho vyhýbavá odpověď naštvala anebo jsem za ní byl rád, protože popravdě ani já jsem se do tohohle rozhovoru nechtěl moc pouštět.
J: "Zajdeme do jídelny? Stejně mám za hodinu šichtu."
B: "Tak já si dám sprchu."
J: "Dobře."
B: "Jdeš taky?"
J: "Dám si jí pak."
B: "No... dobře."
Z jeho výrazu bylo jasné, že se mu moje rozhodnutí nelíbí, ale i tak šel sám. Hned potom jsem si šel dát sprchu já a vzápětí jsme se vydali do jídelny. Cesta autem byla až nebezpečně tichá, ale asi jsme jen ani jeden nevěděl, co říct.
Debbie: "Vy jste mi ale ranní ptáčata."
J: "Debb, je 11."
B: "Myslela to ironicky."
J: "Aha."
Debbie: "Tak co si dáte?"
B: "Já kafe a omeletu."
Debbie: "A ty, Sunshine?"
J: "Lívance a čaj."
Brian se šel posadit ke stolu a já věděl, že musím jít za ním, vůbec se mi ale nechtělo. Bylo to prostě zvláštní, můj mozek začal o něčem přemýšlet a já začínal mít pocit, že to, co teď mám, není dost.
B: "Sedneš si nebo tu budeš jenom stát?"
J: "Asi bych si mohl sednout."
B: "Do kolika děláš?"
J: "Do šesti. Co budeš dělat ty?"
B: "Chci se zastavit za Gusem."
J: "A co budeme dělat večer?"
Prosím, ať odpověď nezní tak, jak si myslím, že bude znít! Aspoň jednou mě něčím překvap a udělej mi radost! Tenhle stereotyp už nedávám! Aspoň někdy chci strávit večer doma jen ve dvou a koukat třeba na televizi!
B: "Woody's a pak Babylon?"
J: "Jo, jasně."
Debbie: "Tady to máte, pánové."
J: "Díky, Debb, vezmu si to k práci."
Debbie: "Máš ještě dvacet minut."
J: "To nevadí."
Ještě jsem za sebou zaslechl, jak se Debbie Briana ptá "Co si mu zase provedl?" a pak už jsem se raději ztratil ve skladu, kde jsem se připravil na dnešní otročení v jídelně. Zajímalo by mě, co se ve mně tak zlomilo, že najednou mi to, co máme s Brianem, není dost. Anebo mi to dost nikdy nebylo a jen jsem si to nalhával, abych o něj nepřišel?
No comments:
Post a Comment