Nový díl. - 15+
BRIAN
Tak nějak jsem se za svůj život smířil s faktem, že se chovám jako kretén, vlastně jsem to dokázal obrátit ve svůj prospěch a využívám toho, abych zjednodušeným slovem vítězil ve všem, co si zamanu, dá se říct, že už si ani nedovedu představit, že bych byl jiný, je to mou součástí, ale... Ano ALE! I já občas dospěju do chvíle, kdy je tak jednoduché, ale přitom tak zásadní slovíčko, jako je 'ale' na místě! Za tím ale se schovává jedna velice důležitá podstata tohohle všeho - jedna věc je jako kretén se chovat, ale druhá je kreténem být a to je přesně to, co se mi posledních pár dnů daří přímo na výbornou s hvězdičkou dvakrát podtrženou! Každému se za života podaří udělat chyba, je to omluvitelné někdy i pochopitelné, ale v mém případě to není ani omluvitelné natož pochopitelné, ale mnohem horší na tom je to, že jsem se ještě ani nevyhrabal z jedné chyby a hned jsem se vrhnul do druhé! Být s tím trickem byla jedna věc, zprvu se zdála jako velmi logická k dosažení mého cíle, nakonec jsem však pochopil, že ten cíl už není mým zásadním cílem a chtěl jsem to nějak vyžehlit, což se nejprve zdálo jako naprosto nereálné vzhledem k mému egu a povaze, jenže nakonec jsem byl osvícen a někde hluboko uvnitř sebe jsem našel odvahu a ačkoliv jsem nebyl zatím na úplně nejlepší cestě, chtěl jsem se tam postupně dopracovat, což je v mém případě už opravdu NĚCO, jenže pak stačila jedna jednoduchá, ale i přesto dost důležitá otázka a já se poprvé v životě rozhodl říct pravdu tak, jak to opravdu cítím nebo spíš cítil a všechno jsem tím zničil!
Debbie: "Nevím, co je horší - sledovat tě, jak se tu lituješ anebo, jak se šťouráš v tom jídle,"...Posadila se naproti mně s výrazem všemocnosti!
B: "Nelituju se."
Debbie: "Máš pravdu - proklínáš se."
B: "A můžeš mi říct jediný důvod, proč bych to dělal?"
Debbie: "Protože sis to u Justina zase podělal."
B: "Mám být vůbec překvapený, že zase běžel k tobě?"
Debbie: "A kam jinam měl jít?"
B: "Nikam třeba? Je dospělej, tak by se tak měl konečně začít chovat a ne pokaždé utíkat, když se mu něco nelíbí."
Debbie: "Souhlasila bych s tebou, kdyby to utíkání před problémy neměl od tebe."
B: "Já neutíkám."
Debbie: "Ne? A proč mi tu sedíš v jídelně a šťouráš se ve své snídani místo, abys šel za ním?"
B: "Protože za prvé nechci a za druhé on je ten, kdo odešel."
Debbie: "Jo, protože si mu řekl to, co si mu řekl."
B: "Ptal se tak jsem mu odpověděl."
Debbie: "To jo, ale oba víme, že to nebyla celá pravda."
B: "Vidíš mi do hlavy nebo co?"
Debbie: "Já ti vidím všude, zlato."
Řeknu vám to takhle, neměl jsem ani sílu jí nějak odporovat a ne proto, že jsem zase věděl, že má pravdu, ale proto, že už jsem si nadělal dost problémů, které pravděpodobně nedokážu vyřešit, nepotřebuji se proto ještě dohadovat s ženskou, která mě před tímhle vším dávno nejednou varovala!
B: "No tak to ti přeji,"...Opravdu jsem se na jinou odpověď nezmohl.
Debbie: "Kdyby tě to zajímalo - pořád tě miluje."
B: "Nezajímá."
Debbie: "Jak myslíš,"...Zvedla se a raději se šla věnovat své práci.
Možná jsem řekl, že mě to nezajímá, ale ve skutečnosti moje srdce zaplesalo radostí, ale i přes to jsem uvnitř sebe cítil takovou prázdnotu, jakou už dlouho ne, byla jiná, než co jsem cítil předtím, tahle byla silnější a víc nesnesitelnější, zároveň jsem však měl pocit, že se už vzdávám!
Když jsem usoudil, že bude lepší, než užírat se v jídelně užírat se doma, kde mě nikdo neuvidí, položil jsem Debbie na stůl bankovku a vydal jsem se do loftu, nevím proč, ale část mě doufala, že tam třeba bude Justin, ale zmýlil jsem, tedy ne zas tak moc, ačkoliv tu nebyl tak podle otevřené skříně, kde měl ještě ráno víc věcí, než teď a jeho chybějícího kartáčku v koupelně jsem věděl, že tu rozhodně byl! V ten okamžik se mi chtělo rozmlátit můj podělaně drahej, italskej nábytek, měl jsem na sebe a stejně tak na něj neskutečný vztek!
Nemůžu uvěřit, že ještě před rokem jsem samotu v loftu zbožňoval a nikdy jsem si ani nechtěl představit, že jednoho dne bych o tohle pohodlí přišel, ale dnes? Dnes mám pocit, že to tu sám se sebou nevydržím, chybí mi tu to sluníčko, které můj loft neskutečně rozzařovalo a nevěřím tomu, že si to přiznávám! Asi je vám tedy jasné, že jakmile nastal večer, musel jsem odtud vypadnout, bylo toho na mě zkrátka nějak příliš!
Maikey: "Tys přišel."
B: "Neměl jsem?"
Emmett: "Mysleli jsme, že..."
B: "Že?"
Ted: "Že po tom, co se stalo s Justinem, se budeš doma užírat."
B: "Prosím?"
Maikey: "Moje máma."
B: "Jasně ona a ta její velká pusa."
Emmett: "Má o tebe jen starost."
B: "A proto mě pomalu zabijí?"
Ted: "Zabíjíš se sám tím, jak se chováš k sobě, k Justinovi a ke všem ostatním."
B: "Tede?"
Ted: "Co?"
B: "Nechtěl bys jít do hajzlu? A při té příležitosti bys tam mohl vzít všechny ostatní."
Přišel jsem do Babylonu, abych přišel na jiné myšlenky a ne, abych ty stávající obohatil dalšími! Jenže, co jsem mohl čekat od lidí, kteří mají neustálou potřebu plést se mi do života?!
Tenhle vztek jsem mohl vyventilovat jen jediným způsobem a ten se nacházel v zadní místnosti - netrvalo dlouho a našel jsem si tricka odpovídajícího mým požadavkům, chytil jsem jej za opasek a odvedl jsem si ho k jedné volnější zdi, opřel jsem se o ní a rozepl jsem si rifle, po chvilce jsem na své již ztvrdlé chloubě pocítil vlhkost trickových úst, zaklonil jsem hlavu a hlasitě jsem vzdychal, vzpínal jsem se proti němu a prsty jsem si hrál s jeho vlasy, vychutnával jsem si tu neskutečnou intenzitu... Ale to jen do chvíle, než jsem si uvědomil, z jakého důvodu mi to přišlo tak intenzivní - nemyslel jsem na toho tricka klečícího u mého rozkroku, před očima jsem měl toho jediného, koho jsem chtěl a to nemohl být nikdo jiný než Justin! Ihned jsem věděl, že tohle nechci!
B: "Přestaň."
Odstrčil jsem jej od sebe, zapnul jsem si rifle a rychle jsem se vyřítil ze zadní místnosti na parket, ale byl jsem tak mimo, že jediný, co mě mohlo v tu chvíli probudit, byl čerstvý vzduch, ihned jsem se vydal na ulici, a jakmile jsem tam byl, musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout! Poté jsem se vydal ke svému autu, a když jsem v něm seděl, napadla mě jedna velká šílenost, ale i přes to, jak šíleně mi to v hlavě znělo, jsem to musel udělat! Vzal jsem telefon, vytočil Justinovo číslo a čekal... "Ahoj, právě teď nemohu k telefonu, ale pokud chcete, zanechte vzkaz," nevím, jestli to byl nějaký boží trest anebo naopak záchrana mého zadku před další katastrofou, ale ať už tak nebo tak měl jsem pocit, že snad zešílím, vzkaz jsem mu však nechat nedokázal!
No comments:
Post a Comment