Střed vesmíru(7)

Nový díl.

JUSTIN

Tohle v plánu nebylo! Nebo vlastně bylo, ale rozhodně ne v takové míře! Od chvíle, co Brian opustil jídelnu, jsem věděl, co chci udělat a to bylo přivést ho k šílenství, přesněji do stavu, kdy by byl ochotný zabíjet, jen aby mi zabránil v tom, co jsem plánoval - tedy alkohol a spousta chlapů - chtěl jsem, aby o mě měl strach a aby žárlil způsobem, že by se mu to už navždy zarylo do paměti... Chtěl jsem mu jednoduše poslat vzkaz, že on není jediný, kdo umí žít, když mi není poblíž, přesně jako to dělá on, když se mi snaží dokázat, že mě nepotřebuje a především nechce! Jenže nakonec se mi to nějak moc vymklo z rukou, s pitím jsem to přeháněl už od začátku, myslím, že tolik alkoholu jsem nepozřel za celý život, ale jednoduše čím víc jsem pil tím větší vztek, jaký jsem na Briana měl a nejspíš pořád mám, jsem si připouštěl a další sklenkou jsem se ho snažil uhasit, jenže nemělo to žádný účinek, krom té nepředstavitelné opilosti, ale i tak jsem se o to dál pokoušel! A co se týče toho množství kluků či chlapů, které jsem za ten večer využil ke svému plánu, nedokážu asi ani spočítat, ale vím, že jich bylo dost, ale až ten poslední konečně Briana přiměl k činu, což vede k tomu, že jsem se právě probudil v jeho posteli přímo vedle něj!

---

B: "Dobré ráno."

Nevím, jestli se snažil být milý, protože si uvědomil, že to, co udělal, bylo už zkrátka přes čáru a tuhle mou pomstu si zasloužil anebo proto, že viděl, že jsem v takovém stavu, ve které bych nezvládl jeho hněv, že se raději nenamáhal mě nějak peskovat, ať tak či tak stejně je to divné a velmi nepravděpodobné, u něho vždy existuje i třetí možnost, jenže ta mě právě teď nenapadá.

J: "Spal si vůbec?"

B: "Rozhodně ne tak dlouho jako ty."

J: "Kolik je hodin?"

B: "Za pět minut deset."

J: "Sakra... Musím do jídelny,"...Prudce jsem se zvedl do sedu, ale ta nesnesitelná bolest mě přiměla si zase lehnout.

B: "Páni, došel si fakt daleko."

J: "To do mě jako plánuješ rýpat?"

B: "Ne snažím se ti naznačit, že dneska nepůjdeš ani na záchod, pokud tě tam neodnesu."

J: "Debbie mě zabije, musím tam."

B: "Debbie nech na starosti mně, ty se snaž dát se do kupy."

J: "Abych mohl zase vypadnout?"

Až když jsem to dořekl, jsem si uvědomil, jak moc jedovaté to bylo, neříkám, že to nebylo oprávněné, ale rozhodně jsem to mohl podat líp, na druhou stranu, ještě jsem neměl možnost dát najevo své pocity ohledně toho, co Brian udělal, aby mě opět odehnal, snažil jsem si hrát na to, že jsem v pořádku, jenže teď už nemůžu, ne když se to takhle vyhrotilo, protože jsem se chtěl pomstít!

B: "Jdu si dát sprchu."

Nejsem si jistý, zda to byla reakce špatná, dobrá či přiměřená, špatná je v tom případě, že už zase se mnou není schopný mluvit otevřeně o problému, který mezi sebou máme a raději utíká do sprchy, mohl se taky buď to naštvat a začít být vyčítavý anebo mi rovnou mohl zase připomenout, že mě tu trpí jen proto, že mě včera zachránil před otravou alkoholem a v tomto případě je to reakce dobrá, protože jsme se tomu vyhnuli a přiměřená je, protože přiznejme si, mohlo by to být ještě horší, než v těchto dvou případech, které jsem právě popsal!

J: "Promiň,"...Slovo, které ho přimělo zastavit se v pohybu.

B: "Já, sakra, nevím, co chceš, Justine!"

Zarazil mě, to vám nebudu nalhávat, že ne, ale rozhodně ne proto, že bych nečekal, že nakonec prostě vybuchne, šlo spíš o to, že jsem nepochopil, co tím myslí... On přeci ví, že chci jeho!

J: "Ty víš, co chci... Ale nevíš, co chceš ty."

B: "Já vím, co chci."

J: "A to je co? Řekni mi to, protože já už nevím! V jednu chvíli mám pocit, že chceš mě, ale pak zničehonic procitneš a zase se stáhneš... Tak mi řekni, co vlastně chceš a zkus mluvit pravdu!"

B: "Já chci jen zpátky svůj život bez všech těhle problémů... Bez těch neustálých myšlenek na to, co s tebou mám, sakra, dělat, protože kvůli tobě nedokážu myslet racionálně, nutíš mě být někým jiným a já ten pocit nesnáším... Ale zároveň...!"

J: "Zároveň co, Briane?"

B: "Nic."

Jedno velké NIC! Jak jinak! Mohl bych snad očekávat, že mi alespoň jednou řekne celou pravdu a ne jen polovinu, jako právě teď? Nejspíš ne!

Věřím mu každé jedno slovo, které mi tu právě řekl, protože ho znám a vím, že nesnáší to, jak se kvůli mně změnil, ale ne z toho důvodu, jaký se mi snaží neustále nalhávat, není to proto, že nechce být někým jiným, ale proto, že má strach z toho, že chce přesný opak, on mě chce stejně jako já jeho, jen nemá tu kuráž přiznat to sobě natož mně a to je to jeho velké NIC, které neměl odvahu doříct!

J: "Nic?"

B: "Nic,"...Zopakoval důrazně, ale i přes to s pohledem zabodnutým do podlahy.

J: "Teď se tě na něco zeptám a chci, abys mi odpověděl zcela upřímně... Je to možné?"

B: "Záleží na tom, co to je."

J: "Briane, je to možné?"

B: "Ptej se,"...Vzdal svou snahu se tomu vyhnout.

J: "Proč jsi mě sem nechal nastěhovat se po tom, co se mi stalo?"

Když se místo odpovědi ozvalo jenom hrobové ticho, věděl jsem, že jeho odpověď je horší, než bych si vůbec dokázal představit!

J: "Briane?"

B: "Chtěl si to ne?"

J: "Neřeš, co jsem chtěl já, řekni mi, co si chtěl ty, když tě o to moje máma požádala?"

B: "Jak, co jsem chtěl já?"

J: "Sakra, Briane, chtěl si, abych se nastěhoval nebo sis mě k sobě vzal z jiného důvodu?"

B: "Možná jsem..."...Zarazil se.

J: "Možná si co?"

B: "Asi jsem cítil vinu za to, co se ti stalo."

Ano to je ta krutá odpověď, která mi udělala obrovskou díru do srdce! Na to nešlo reagovat jinak, než slovy "Myslím, že to mi stačí jako odpověď," a následným odchodem pryč! Takhle hrozně jsem se necítil ani, když jsem Briana nachytal s tím trickem!