Nový díl.
JUSTIN
Měl jsem co dělat, abych do té podlahy nezarostl, ale nemohl jsem si pomoct, musel jsem kmitat očima z Debbie na Briana a zase zpátky a u toho bylo nemožné se pohybovat, připadalo mi, že tam stojím snad už celou věčnost, přitom to bylo jen pár minut, dokonce jsem se pokoušel odezírat jim ze rtů a ačkoliv mi to vůbec nešlo, bylo víc než jasné, že Debbie se z něho snažila dostat všemožné informace a Brian z toho neskutečně šílel, ale jako obvykle se snažil přetvařovat a dělat, že je mu to naprosto jedno!
Dalo by se říct, že jsem se při pohledu na ně skvěle bavil, k naprosté spokojenosti mi chyběl už jen popcorn, jenže najednou se ke mně zvedl Debbiin rozhořčený pohled a hned na to následoval i ten Brianův - vytočený, okamžitě jsem zpanikařil, ale snažil jsem se dělat jako by nic, otočil jsem se ke stolu za sebou a začal jsem jej hadrem mýt, ačkoliv byl perfektně čistý, připadal jsem si jako hlupák, ale když už jsem měl pocit, že je vzduch čistý, chtěl jsem pokračovat v jejich špehování, jenže v momentě, co jsem se otočil zase k nim, se stalo něco nečekaného - Brian stál za mnou a ne jen tak pro nic za nic, přitáhl si mě k sobě a přede všemi mě vášnivě políbil, poté se vrátil k Debbie, něco jí pověděl a následně odešel pryč, za to já dál stál na místě, s přihlouplým úsměvem, naprosto zaskočen...
Debbie: "Až budeš moct chodit, tak sem naklusej!"
Tohle vůbec neznělo dobře, spíš jako, že jsem něco udělal, něco hodně špatného a ona mě za to teď nejspíš zabije... Sakra, co jí ten Brian napovídal?!
J: "O čem chceš mluvit?"...Ptal jsem se jak pitomec s tím nejfalešnějším úsměvem na rtech.
Debbie: "Spíš chci poslouchat."
J: "Prosím?"
Debbie: "Ráda si vyslechnu všechno, co se mi chystáš říct."
J: "Já se ti něco chystám říct?"
Debbie: "Pravda - chystáš se mi to vysvětlit!"
J: "Debb, já vážně nevím, o čem to mluvíš."
Její výraz jako by zamrzl na té nejhorší podobě, dívala se na mě jako lovec na svou kořist, měl jsem z toho pocit, že pokud jí nedám, co chce, nedožiju se dalších pěti minut!
Debbie: "Je to tvé poslední slovo?"
J: "Záleží na tom, jak to myslíš - poslední slovo teď nebo v životě?"
Debbie: "Páni! Sarkasmu si od Briana pochytil spoustu! Ale on mi alespoň dokázal říct, o co kráčí."
J: "Co přesně ti řekl?"
Debbie: "Že si mu řekl, že je tvou osudovou láskou, ale když on ti řekl, že spolu nikdy nebudete fungovat jako pár, div si mu nedal požehnání, aby pokračoval ve svém životě vola, protože pro něho máš prý naprosté pochopení, tudíž, že jste naprosto v pohodě a i kdyby ne, tak, že jeho by to rozhodně netrápilo... No, a když jsem se tu s ním začala hádat, že v pohodě rozhodně nejste - řekl "Tak sleduj," zvedl se a šel tě políbit, potom se vrátil a pronesl "Až budeš chtít další důkaz, stačí říct," a odešel. Můžeš mi říct, jestli ses zbláznil anebo tu hraješ něco naprosto šíleného?"
Mělo mi být hned jasné, že by mě Brian přede všemi nepolíbil jen tak, ale že to udělal, jen aby zas a znova dokázal, že má v něčem pravdu a sprostě mě k tomu využil, to by mě nenapadlo! Přísahám, že za tohle bych ho nejraději propleskl! Místo, aby byl rád, že jsem se mu rozhodl dát prostor a nenutit ho se změnit, se chová jako ještě větší kretén! Dokonce jsem se chtěl smířit s faktem, že ho třeba jednoho dne ztratím a jemu to nedělá vůbec žádné vrásky, řekl bych, že on se snad na den, kdy mu zmizím ze života, těší! Myslím, že Debb má pravdu, já jsem se naprosto zbláznil!
J: "Já myslel, že když mu řeknu, že je v pohodě, že svůj život miluje víc, než kdy bude milovat mě, tak že..."
Debbie: "Že si uvědomí, že si pro něho ten PRAVÝ, všechno přehodnotí a pak jednoho dne bude na tvojí lásku připravený?"
Až když to Debbie vyslovila, tak jsem si uvědomil, že přesně tak to je... Já jsem opravdu doufal, že když mu teď dám to, co chce on - svobodu, tak nakonec jednoho dne dá on mně to, co chci já - svou lásku! Jenže teď začínám mít pocit, že právě tím jsem všechno zkazil, dal jsem mu, co chtěl, ale pro něj to znamená pouze jediné - že má to, co chtěl a na tom, co chci já, mu nezáleží!
J: "Já jsem ale vůl,"...Složil jsem hlavu do dlaní.
Debbie: "Takhle bych to neřekla, spíš si na to šel chytře, jenže tuhle taktiku nemůžeš používat na člověka jako je Brian, on jí leda tak využil ve svůj prospěch."
J: "A co mám teď dělat? Jít se zahrabat nebo se přestěhovat někam hodně daleko?"
Debbie: "Připomeň mu, že nejsi jenom blonďák, s velkými rty a s vždy přístupným zadkem, ale i lidská bytost, která má své potřeby, které se musí naučit respektovat, stejně jako ty respektuješ ty jeho."
J: "Víš, jak nereálně to zní?"
Debbie: "Vím, ale je to jediný způsob, jak zjistit, jestli je Brian opravdu tvým osudem."
Tím jsem si nebyl vůbec jistý, může to být taky způsob, jak Briana ztratit hned a ne až za pár let, pokud se mu to nebude líbit, což myslím, že víme, že nebude, jenže tak nějak mi došly možnosti, já už opravdu nevím, jak jinak ho přesvědčit o tom, že oba můžeme mít, co chceme a být přitom spolu!
J: "Dobře, jinou možnost asi stejně nemám."
Debbie: "Nebuď pesimista, třeba tě překvapí."
J: "O tom pochybuji."
Debbie: "Nikdy nevíš... Ačkoliv se choval jako kretén, mohla jsem na něm vidět, že mu na tobě záleží a tudíž i na tom, co chceš ty."
J: "Doufám, že máš pravdu."
Debbie: "To já taky."
Jakmile mi skončila šichta, vydal jsem se domů, věděl jsem, že tam pár hodin ještě nebude, ale i tak jsem tam šel, neměl jsem náladu toulat se někde venku nebo jít pro další rady k někomu jinému a tak jsem si místo toho pustil film, který mi opět připomněl, že osud prostě existuje, jenže už jsem si nebyl tolik jistý, že já ho mám předurčený s Brianem...
No comments:
Post a Comment