Nový díl.
BRIAN
Jestli jsem někdy říkal, že se mi všechno hroutí pod rukama tak vážně nevím, co mám říkat teď, nejen, že jsem ztratil to jediné, co v mém životě dávalo smysl a ještě k tomu vlastní vinou, ale už nejsem schopný ani něčeho tak žalostného jako je zpít se do bezvědomí, což je právě to jediné, co by mi právě teď pomohlo se vzchopit a stát si za tím, že poslat ho pryč, bylo správné rozhodnutí, ačkoliv nebylo... Kurva! Nesnáším, ne přímo nenávidím, když se moje srdce a moje hlava rozhodnou mezi sebou válčit o tom, kdo má pravdu, hlava říká, že jsem líp ani udělat nemohl, že jsem se zbavil té přebytečné zátěže a zase se můžu v klidu vrátit k žití svého bezchybného, svobodného života, ale pak je tu ten neméně důležitý orgán, který bohužel i já vlastním a ten říká, že jsem udělal tu největší chybu svého mizerného života, života, který mi nedává vůbec žádný smysl, života, kterým se jen proplouvám, jak nejlíp svedu, to otravně bijící srdce mi připomíná, že s ním jsem byl nejšťastnější za celý svůj život a teď je to všechno nenávratně ztraceno!
Maikey: "Myslím, že by si měl polevit."
B: "Polevím, až budu chtít."
Ted: "Nemyslíš spíš, až bude po tobě? Liješ to do sebe pomalu po litrech."
B: "A tebe se ptal na názor kdo?"
Ted: "Nikdo... Jako bych tu nebyl."
B: "Výborně!"
Ted: "Jdu domů, tak se tu s ním nějak poper, Maikey... Nebo ho zabij dřív, než to udělá ten alkohol, bude to pro něj vysvobozením."
Maikey: "Nemusíš chodit."
Ted: "Musím, vlastně chci, být v jeho přítomnosti, když má tuhle náladu, je nebezpečné... No ono je to nebezpečné, i když takovou nemá, ale chápeš, co myslím."
Nenapadlo by mě, že mě v téhle situaci ještě něco, natož někdo jako Theodhor, dokáže rozesmát, ale stalo se, jeho ulítlá povaha mě vážně dokázala pobavit i v naprosté krizi!
B: "Měj se, Teddy!"...Zamával jsem mu na rozloučenou.
Maikey: "Vylívat si zlost na někom umíš jen ty na výbornou."
B: "Nic jsem si nevylíval."
Maikey: "Takže tohle prostě bylo normální?"
B: "V případě Teda? Sakra, že jo!"...Začal jsem se opile uchechtávat.
Maikey: "Pojď, odvezu tě domů."
B: "Já chci domů?"
Maikey: "Ano chceš, protože jinak tě tady nechám napospas osudu, který pro tebe nevypadá moc dobře."
B: "To bys nedokázal, na to mě moc miluješ, abys mě opustil."
Maikey: "Máš pravdu, miluju a ty miluješ Justina a ať se ti to líbí nebo ne, je to fakt, který budeš muset překousnout."
B: "Rozmyslel jsem si to, můžeš mě tu nechat napospas osudu."
Maikey: "Proč si ho, sakra, poslal pryč, když se tu teď kvůli tomu ničíš?"
B: "Za prvé, chtěl jsem to, za druhé, vykradli mě kvůli němu a za třetí, nechtěl si to náhodou i ty?"
Maikey: "A od kdy se řídíš tím, co chtějí druzí? A ani nešlo tak o to, že jsem to chtěl, jako spíš potřeboval."
B: "Prosím?"...Nadzdvihl jsem obočí.
Maikey: "Měl jsem za to, že čím dýl u tebe bude, tím je větší šance, že se do něho opravdu zamiluješ a že tě tak ztratím... Jenže teď už vím, že na to už bylo pozdě, zamiloval ses do něj hned, jak si ho poznal, jen to ještě nevíš."
B: "Teda, Maikey, možná jsem měl víc chlastu než ty, ale ty si rozhodně ožralejší,"...Začal jsem se smát na celé kolo.
Maikey: "Jsem rád, že jsem teď pobavil a teď už jdeme."
Už jsem dál neprotestoval, nemělo to smysl a navíc chtěl jsem domů, sice ne tak úplně do té prázdnoty, ale klid jsem potřeboval, nikdo víc, než mé myšlenky, mi dnes v noci nebude dělat společnost.
Zatímco se mě Maikey snažil dostat domů a neprozradit se svou klikatou jízdou policejnímu majáčku, musel jsem i přes svůj opilecký úsudek, přemýšlet nad tím, co Maikey řekl o tom, že jsem se do Justina zamiloval hned, jak jsem ho poznal a i když je sice pravda, že se mi to vůbec nelíbí, tak mému srdci se to z nějakého nepochopitelného důvodu nepříčí, což je další z důvodů, proč bych měl své srdce darovat někomu na transplantaci!
Maikey: "Zvládneš to nahoru nebo chceš pomoct?"
B: "Není mi pět!"
Maikey: "Jasně, že jsem se ptal... Hlavně si hned lehni a vyspi se z toho."
B: "Co jinýho bych měl asi tak dělat?"
Maikey: "Já nevím, třeba očuchávat Justinovo ponožky, abys měl pocit, že je pořád u tebe nebo cokoliv, co by ti pomohlo zpracovat tu bolest, nevím, jak ty v tomhle ohledu funguješ, každopádně si to nech na zítra a vyspi se."
B: "Maikey, už jsem ti někdy řekl, že máš úžasný smysl pro humor?"
Maikey: "Vypadni už!"...Smál se.
B: "Miluju tě,"...Políbil jsem ho na rozloučenou a vydal jsem se nahoru.
Když jsem se výtahem dopravil až do posledního patra a otevřel dveře loftu, okamžitě mnou projel mrazivý pocit, takový klid nebo spíš ticho a prázdno tady nebylo od... Už si ani nevzpomínám, Justin tu bydlel více méně chvíli, ale já už nabyl dojmu jako by to byla snad celá věčnost, o které až teď vím, že jsem nechtěl, aby někdy skončila!
Vzal jsem si preventivně prášek a zapil ho dostatečným množstvím vody, poté, i když ne zcela chtěně, jsem se přemístil do té najednou obrovsky se jevící postele a po pár minutách jsem se oddal potřebnému spánku. Ráno by se ve mně však krve nedořezalo, když se ozvalo náhlé klepání na dveře...
B: "Co?!"...Rozčíleně jsem roztáhl dveře loftu.
Daphne: "A-ahoj."
B: "Co tady, sakra, děláš?"
Daphne: "Já... Já jsem..."
B: "Přišla Justinovi koktavě vyprosit odpuštění?"
Daphne: "Ne, přišla jsem ti říct, že je pryč."
B: "Cože je?"...Zarazil jsem se v pohybu.
Daphne: "Je v New Yorku."
B: "A proč mi to říkáš? Má mě to snad zajímat?"
Daphne: "Prosím tě, ušetřeme si to divadlo, kdy se mě budeš snažit přesvědčit o tom, že ti na něm nezáleží a že ho nemiluješ."
B: "Co kdyby si šla otravovat život někomu jinému?"
Daphne: "Půjdu, neboj, ale nejdřív ti řeknu jednu věc... Je mi jedno, jak moc se snažíš přesvědčit o tom, že ti na ničem nezáleží a především ne na něm, ale pokud máš v sobě alespoň kousek dobra, které ti dovolí cítit k němu lásku, přiveď ho domů."
B: "A jak to mám asi udělat? Ne, že bych mu do zadku zabudoval sledovací zařízení a New York je velký město!"
Daphne: "Vzal si tvou kreditku."
B: "Ten malej zmetek!"
Daphne: "Prostě udělej, co musíš."
Chtěl jsem jí říct, že nic nemusím, ale stačila zmizet dřív, než jsem tu myšlenku stačil vůbec správně zformulovat, což asi bylo nejspíš dobře, sice jí znám jen chvíli, ale za tu dobu mi začala nenápadně připomínat Debbie a nejsem si jistý, že jsem připraven dostat pohlavek od 17 leté puberťačky.
Když se mi podařilo se z její návštěvy alespoň trochu vzpamatovat, posadil jsem se na pohovku a snažil jsem se vymyslet, proč bych pro něj neměl jezdit a ušetřit si tu námahu přivézt zpátky někoho, kdo mi obrátil život vzhůru nohama, ale ať jsem se snažil sebevíc, na mysl mi přišel jen důvod, proč bych se měl hned teď sebrat a dostat ho domů... Já ho fakt miluju!
No comments:
Post a Comment