Nová povídka.
JUSTIN
Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale mám Briana po krk! Chová se jak spratek, jako povýšeneckej spratek, myslí si, že když je Brian Kinney, přes den ředitel prosperující firmy a v noci nejúspěšnější lovec tricků, tak je hned pánem celého vesmíru! Hned, jak přišel z Kinneticu, myslel jsem, že ho něčím přetáhnu, on si totiž asi myslí, že je jediný, kdo chodí do práce a já jsem hospodyňka v domácnosti, takže je přeci jasné, že on přijde večer domů a bude mít uvařeno, naklizeno, vyžehleno a jeho jediným úkolem bude si lehnout a nechat se mnou obskakovat... No tak to se šeredně zmýlil, už toho mám zkrátka dost!
Nenechal jsem se jeho vzteklým chováním nijak rozptýlit a šel jsem se věnovat pořadům v televizi, zatímco on se snažil vymyslet, k čemu jsou všechny ty věci v jeho kuchyni, když se pokoušel připravit si něco k večeři, kdybych na něj právě teď nebyl přímo nehorázně naštvanej snad bych se i smál tomu, jak roztomile vypadal, když se tam rozčiloval a snažil se to nedávat najevo!
Ve finále to ale vzdal a jednoduše si namazal pečivo a po jídle se odporoučel beze slova do sprchy, část mě se chtěla přidat k němu, ale radši bych si amputoval nohy, než za ním jít! Když se vrátil zpět ihned usedl k počítači a podle všeho jsem soudil, že zase pracuje a ano, i za to bych ho zabil místo, aby byl rád, že po celém, dlouhém dni můžeme být konečně spolu, tak se raději chová jako mizera - nejprve mě sprdne, že nemá udělanou večeři a ve finále mě raději naprosto ignoruje... Úplně mi skřípou zuby, jak mám chuť mu něco říct!
B: "Mohl bys ten krám ztišit, pro Krista?!"
J: "A proč bych to dělal?"
B: "Protože se snažím pracovat a ty hovadiny v televizi mě nezajímají."
J: "Ale mě jo."
B: "To mě taky nezajímá."
J: "To mě nepřekvapuje."
Nevím, co bych z toho měl soudit, ale Brian najednou ztichl a zase se ponořil do papírů, trošičku mě to zarazilo, u něj to není zvykem se jen tak lehce vzdát, ale řekl jsem si, že on mě dnes ničím nerozhodí a tak jsem se v tom nijak nepitval, dokud ovšem nepřišel přímo ke mně, nesebral mi ovladač z ruky a televizi sám nevypl...
J: "Jsi normální?!"
B: "Moje televize - moje pravidla!"
J: "Ale já se chci dívat!"
B: "Tak se běž dívat někam jinam!"
J: "A co kdyby si šel ty někam jinam... Třeba do prdele!"...Ani nevím jak, ale prostě mi to vyklouzlo.
Brian se automaticky zarazil v pohybu a pohlédl na mě, čekal jsem oči šlehající plameny, případně ten ovladač letící mi přímo do ksichtu, ale místo toho jsem viděl jen opravdu dost šokovaný výraz!
J: "Promiň, to jsem nechtěl."
B: "Ale chtěl."
J: "A to víš, jak? Čteš mi myšleny?"
B: "To ani nemusím, stačí, že vidím."
J: "Jo a co vidíš? Od kdy si ty vlastně takovej expert na to, jak se cítím, co si myslím, co chci a nechci říkat a podobné věci?"
B: "Tohle teď s tebou řešit nehodlám!"
J: "Jasně, jako obvykle."
B: "Můžeš se přestat chovat jako dítě?"
J: "A můžeš ty se mnou přestat jednat jako s kusem hadru?!"
Opět ten výraz - šokovaný výraz! Něco mi říkalo, že tohle se mu neposlouchá dobře, ale mně už je zkrátka špatně z toho, jak se v jeho blízkosti musím neustále ovládat, abych náhodou neřekl něco, co se mu nezamlouvá, kdyby alespoň on jednal stejně, ale já vím, že on je schopný mi do obličeje vpálit cokoliv, teda až na ty dvě slova, která z jeho úst zajisté nikdy neuslyším!
B: "Nech mě být, Justine,"...Usedl zase k počítači.
J: "Jak myslíš... Jdu pryč. Až si uvědomíš, co pro tebe znamenám, tak... Ne, nehledej mě."
Dveře jsem za sebou zavřel takovým způsobem, že jsem se divil, že tam pořád jsou! Nenamáhal jsem se čekat na to, až mi přijede výtah a raději jsem to seběhl, potřeboval jsem ze sebe nějak dostat ten vztek a když jsem se nakonec dostal na ulici na vzduch, trochu mě to uklidnilo, ale neměnilo to nic na tom, že zpátky už se nevrátím, teda dneska ne, je jasné, že zase nakonec jo, ale nejdřív ho nechám hezky přemýšlet a jestli se mu podaří uvědomit si, že se ke mně poslední dobou chová jak k onuci, tak to bude zázrak tisíciletí!
Maikey: "Co tady děláš?"...Ptal se značně rozespale.
J: "Můžu tu přespat?"
Maikey: "Jsi si jistý, že si u správných dveří? Myslím, že hledáš mojí mámu."
J: "K ní nemůžu, jsem u ní pořád."
Maikey: "Brian mě zabije, když to zjistí!"
J: "Proč by to dělal?"
Maikey: "No věř nebo ne, ale ty tvoje útěky z domova se mu nijak zvlášť nezamlouvaj, i když se snaží chovat opačně a pokud zjistí, že tě v tom v podstatě podporuju, utrhne mi koule."
J: "Dramatizuješ... Pustíš mě nebo ne?"
Maikey: "Tak fajn, bože! Ale jen dneska!"
J: "Jasně, jen dneska,"...Potvrdil jsem.
Maikey: "Tak pojď."
Maikey mi dal vše potřebné ke spánku a uložil mě nebo spíš odložil na pohovku a rázným proslovem o tom, že opravdu jen dneska, mi tak nesnesitelně připomněl Briana, který taky ve všem musí být rázný a vše musí být podle něho, že jsem se málem zase sebral a šel, ale překonal jsem se a zůstal.
Maikey: "Tak dobrou."
J: "Dobrou a děkuju."
Maikey: "Není zač."
Následně mě opustil a vrátil se do ložnice k hádám spícímu Benovi... Tak ne úplně spícímu, protože těsně před tím, než Maikey zavřel dveře, jsem slyšel jeho hlas říkající "Brian tě zabije." Tomu jsem se musel zasmát, ale tušil jsem, že na tom možná bude kousek pravdy!
Ještě chvíli jsem se jen převaloval a dumal nad tím, proč je život s Brianem někdy tak moc těžkej a především až nesnesitelnej, neříkám, že tak to bylo vždycky, miloval jsem, když jsem mohl být jen s ním, kdykoliv, při čemkoliv a jakkoliv, a pořád ho miluju a moc, ale poslední dobou mám pocit jako bychom se od sebe vzdalovali a vzájemně si lezli na nervy a z toho mi naskakuje husí kůže! Bože, proč milovat je tak těžké?!
No comments:
Post a Comment