Nový díl.
JUSTIN
Nedokázal jsem se hned vrátit do jídelny, potřeboval jsem se projít na čerstvém vzduchu a přemýšlet... A bohužel se stalo to, čeho jsem se bál nejvíc, že se stane, pokud se v tom začnu nějak významně pitvat - rodiče mají pravdu. Pokud začnu někde jinde s čistým štítem, nebudu se muset každý den strachovat, zda mě náhodou jeden ze spolužáků nezažene do kouta a nevymlátí ze mě zbytky hrdosti, nebudu se muset bát, že mě někdo uvidí v gay oblasti a pak mě bude chtít zabít... Prostě budu někým jiným a nikdo mě nebude znát, najdu si nové přátele, nový život a budu v bezpečí... A budu posera, který se schovává! Sakra, Justine, na tohle nesmíš ani pomyslet, musíš bojovat do posledního dechu, já se svého života tady jen tak nevzdám a i kdybych nakonec měl skončit na Dartmouthu, alespoň budu vědět, že jsem udělal všechno, že jsem se jen tak nevzdal!
Debbie: "Dost, že jdeš!"...Sekýrovala mě hned, jak jsem se vrátil.
J: "Promiň, bylo to delší, než jsem myslel."
Debbie: "Co vůbec potřebovala?"
J: "Zničit mi život,"...Houkl jsem, zatímco jsem si zavazoval zástěru.
Debbie: "Co to povídáš?"
J: "Chce, abych se odstěhoval."
Debbie: "Sunshine, vysvětli mi to."
J: "Rodiče se rozhodli, že půjdu na Dartmouth."
Debbie: "Ale vždyť ti dovolili uměleckou školu tady v Pittsburghu."
J: "To bylo předtím, než mě dva kluci ve škole včera narazili na skřínky a skoro mi zlomili žebra."
Debbie: "O čem to mluvíš?"
J: "Včera jsem se porval ve škole a večer se opil... Brian mě zachránil a vzal mě k sobě domů a ráno mě zachránil před říkáním ti pravdy."
Debbie: "Takže jsem vinila jeho a přitom on se jen snažil zachovat správně?"
J: "Promiň, měl jsem ti to říct."
Debbie: "To si tedy měl... Bože, jsi jako můj syn, miluju tě a udělám všechno, abych ty usmrkance zmáčkla."
J: "Debb, jen to ne... Já se s tím nějak vypořádám, ty nic nedělej."
Debbie: "Ale..."
Zmizel jsem z její blízkosti dřív, než mi stihla ještě něco povědět, na přesvědčování jí o tom, že všechno zvládám, nemám sílu, obzvlášť, když je to lež!
Debbie naštěstí pochopila, že ze mě už nic nedostane a že jí už vůbec nebudu podporovat v tom, aby někoho "zmáčkla," takže jsem se mohl zase v rámci možností v klidu pustit do neplánovaného roznášení objednávek, které jsem doufal, že snad brzo skončí... Opravdu bych z té soboty chtěl alespoň něco mít - ano, myslím tím, že bych chtěl být s Brianem, což asi ale nebude úplně jednoduché vzhledem k tomu, že jsem ho naštval.
Přišlo mi to snad jako celá věčnost, dnes to utrpení ještě jak naschvál naprosto neutíkalo, myslel jsem, že se tam snad zblázním, bolely mě záda, neměl jsem čistou hlavu a byl jsem vynerovaný, což je naprosto příšerná kombinace, při které je obsluhování jako nadlidský výkon!
J: "Debb nestačilo by to už? Za chvíli bude tma."
Debbie: "Je teprve půl 6."
J: "Teprve? Vážně?"
Debbie: "Trest je trest."
J: "I přes okolnosti?"
Debbie: "Které si mi měl říct dřív."
J: "Debb!"
Debbie: "V šest... Ani o vteřinu dřív."
J: "Děkuju!"...Líbl jsem jí na tvář a zase se vrátil k práci.
Ale jak naschvál se i ta půlhodina zdála být nekonečná, doslova jsem ve své hlavě slyšel budík, který odpočítával každou vteřinu pekelně nahlas... Myslel jsem, že mě to snad na místě odrovná! A jakmile odbila ta úplně poslední, přesně v 18:00, rychle jsem všechno odhodil a prchal pryč... Tedy ne tak docela...
Debbie: "Kam ten spěch?"
J: "Je šest!"
Debbie: "To vím taky, skončila tvoje pracovní doba... Tudíž už můžeš mluvit."
J: "To nemyslíš vážně, že ne?"
Debbie: "Myslím a posaď se na ten zadek."
J: "Bože!"...Dosedl jsem plnou vahou a pocítil svá záda.
Debbie: "Co je?"
J: "Nic, jen mě bolí ta záda."
Debbie: "Měl by sis s tím zajít k doktorovi."
J: "Jo... Ne."
Debbie: "Ty si tvrdohlavec."
J: "Síla zvyku."
Debbie: "A celý Brian!"
J: "Nemůžeme přeskočit tyhle části a rovnou se dostat k tomu, co potřebuješ?"
Debbie: "K tomu, co ty potřebuješ."
J: "Já?"
Debbie: "Musíš si nechat pomoct... Ode mě, od Mámy, od Briana... Od kohokoliv. Sám to nezvládneš."
J: "Zvládám to dobře... Věř mi."
Debbie: "Nevěřím, v tom je ten problém... Dokonce už i Brian se zajímá o to, co se tebou je... Víš, jak to myslím."
J: "Takže jsem podle tebe a Briana na tom tak špatně, že už dokonce i on dává na stranu svou masku, aby mě chránil? No tak bys měla vědět, že chránit nepotřebuju... A skončila mi šichta, takže ahoj."
A to jsem si myslel, že mi dnes už nikdo nedokáže hnout žlučí, natož právě Debbie! Ale přesně naopak, podařilo se jí to přímo náramně, mám teď vztek naprosto na všechny!
Doufal jsem, že jakmile se z těch pekel dostanu, zamířím rovnou k Brianovi domů, abych to s ním urovnal a abych následně strávil večer s ním, ale Debbie mi tak krásně podala, že se o mě Brian zajímá vlastně jen, když je něco špatně, že už ani na to ho vidět jsem neměl náladu! A tak místo odbočky k jeho domu, jsem zamířil k Woody's, původně jsem chtěl do Babylonu, ale tam by se nacházel na 99% právě on a tomu jsem se potřeboval vyhnout!
No chyba lávky, jen co jsem vešel, zahlédl jsem ho... Vlastně všechny jsem zahlédl - byli tu i Maikey, Emmett a Ted - vážně parádní obecenstvo! Jenže jak se tak zdálo, zatímco ostatní si mě opravdu nevšimli, Brian se rozhodl předstírat, že si mě nevšiml a záživně pokračoval v kulečníku, zatímco jednomu sexy kousku propaloval rozkrok... Další důvod se opět dnes zlít do němoty!
J: "Skotskou... Dvojitou."
Barman: "A občanka by byla?"
J: "To je sranda? Ne, že bych tu byl poprvé... Víte, že je mi 18!"
Barman: "Jak jsem řekl."
J: "Tohle je fakt zlej sen! Tady..."...Vytáhl jsem si jí z peněženky a div jsem mu jí nenarval do chřtánu... To mě dnes opravdu všichni musí tak štvát?!
Barman: "Děkuju,"...Jeho tón byl tak důrazný, že bych ho za něj profackoval.
J: "Prosím!"...Opáčil jsem mu podobně.
Naštěstí už mu sklaplo a udělal přesně to, oč jsem jej požádal! Těšil jsem se na tu skotskou asi jako malé dítě na lízátko, chtěl jsem opět upadnout do bezvědomí a na všechno zapomenout... I když jen na pár hodin.
B: "Dost!"...Zastavil mou ruku, když jsem se chystal vyklopit si obsah skleničky do krku.
J: "Sakra, Briane! Nech mě!"
B: "Nebudu tě znova zvedat ze země."
J: "No nebudeš muset, nikdo tě neprosil... Přestaň už se, sakra, plést do mých věci, přestaň mě chránit... Jako bych byl dítě!"
B: "To nejsi... Vlastně si celkem statečný."
J: "Plácáš hlouposti... Jsem zbabělec."
B: "Snažíš se s tím vypořádat po svém a to chce odvahu."
J: "Ale ničemu to nepomáhá... Takže mě, prosím, nech mojí skotské."
B: "Nebudeš pít."
J: "A jak mi v tom chceš zabránit?"
B: "Stačí říct klukům a pomůžou mi tě odtáhnout do nějakého sklepení, kde tě přivážu a jediný, co dostaneš, bude voda a suchej chleba."
J: "Proč mě pořád musíš chránit?"
B: "A kdo jiný to udělá, když ne já?"
J: "Takže asi hádám, že jsem v bezpečí... Dokud mě chráníš."
B: "Doufej v to."
Asi si holt budu muset zvyknout na to, že on mě nikdy v ničem nenechá, že mě bude chránit, i kdyby nevím co, že mi vždycky pomůže! A já se budu muset přestat chovat jako blbec a nechat jej... Nemám vlastně ani moc na vybranou, nechci mu ublížit tím, že ho budu odmítat... Jen ještě nevím, jak ho připravím na ten fakt, že je dost velká šance, že mě ztratí, pokud půjdu na Dartmouth... Sakra, já už se fakt zblázním!
No comments:
Post a Comment