Nový díl.
JUSTIN
Proboha, tohle se mi opravdu nějak moc vymklo z rukou! Měl jsem dát na radu Debbie a nic mu nevyčítat, obzvlášť ne ten jeho nenapravitelný, hluboko uvnitř jeho těla zakořeněný, odpor k vyznávání lásky a citů obecně, ale ne, já to musel prostě vytáhnout a přede všemi se tam s ním pohádat, seběhlo se to tak rychle, že jsem ani nevěděl, co se vlastně vůbec děje a pak už jen vím, že jsem opravdu rychle utekl pryč z jídelny bez jakéhokoliv ohlédnutí... Měl bych si říkat zbabělec!
Všechno se mi začínalo jevit jako jeden velký zmatek, ještě před několika hodinami jsem seděl v autě natěšený jako nikdy na to, až budeme s Brianem konečně spolu a teď se procházím ulicemi Pittsburghu a nevím ani to, jestli můžu ještě někdy domů po tom, co jsem zase předvedl - ano já! Vždyť dělám jako bych Briana vůbec neznal, já opravdu čekal příliš, když jsem doufal v to, že mi alespoň jedinkrát zavolá nebo, když jsem si myslel, že mi pro jednou přizná, že jsem mu nesmírně chyběl a nemluvě o té scéně v jídelně, co se před pár chvilkami odehrála a to jen mojí vinnou nebo spíš neustálou potřebou si neustále něco dokazovat, jako bych stále naivně doufal v to, že se mi Briana podaří jednou zlomit a konečně mi řekne, že mě miluje a že do konce života chce být jen se mnou... Bože, tohle je vážně už na palici!
Maikey: "Jsi tu nějak brzy."
J: "Nemám nic na práci."
Maikey: "Copak, máma tě nijak nezaměstnala?"
J: "Stála si za tím, že začínám v pondělí."
Maikey: "Toho si važ, nestává se to často."
J: "To ne no... Tak s čím začneme?"
Maikey: "Něco se stalo, že jo?"
J: "Co? Jak si na to přišel?"
Maikey: "Znám tě skoro pět let Justine, už jsem se naučil rozeznávat tvé nálady a obličeje a právě teď jeden máš a říká "všechno je v hajzlu."
J: "Udělal si na mě dojem."
Maikey: "Nech ty kecy okolo a prostě to vyklop."
J: "Fajn, Brian přišel do jídelny a my se tam přede všemi pohádali."
Maikey: "Proč jsem, sakra, nezůstal o trochu déle?"...Zasmál se.
J: "Hej!"...Bouchl jsem jej do ramene, ale ve skutečnosti mě to taky rozesmálo.
Avšak když mi začínalo docházet, že můj obličej opravdu odpovídá tomu, že je všechno právě teď v hajzlu, tak už mi do smíchu zas tak nebylo... Zdá se mi to nebo se s Brianem opravdu nikdy nepřestaneme hádat?
Maikey: "Vyřešíte to."
J: "Tím si nejsem tak jistý."
Maikey: "Copak jste někdy vydrželi být rozhádaní dlouho?"
J: "To ne, ale..."
Maikey: "Žádné ale... U vás ale nefunguje, buď je to tak nebo onak."
J: "Jen mám pocit, že se nikdy nevzdám naděje na to, že mě jednoho dne začne milovat tak jako já miluju jeho."
Maikey: "Ty hlupáku, on tě miluje víc, než si myslíš, kdyby ne, nesnažil by se tak moc o to přimět tě myslet si, že tě nenávidí."
J: "A přizná se mi k tomu někdy?"
Maikey: "Nejspíš ne, ale to na jeho citech nic nemění, to si zapamatuj."
Sakra práce, já přeci vím, že mě Brian miluje a že má Maikey naprostou pravdu ve všem, co mi právě teď řekl, stejně jako když mi to říká Debbie nebo kdokoliv jiný, ale ta má neustálá potřeba honit se za nemožným, mě ničí a nutí mě docílit nedosažitelného!
J: "Měli bychom se pustit do práce."
Maikey: "Jen nám udělám kafe, máme toho před sebou spoustu."
J: "Stejně nikam nespěchám."
Kdybych jen tušil, jak velký dopad na mě bude mít hádka s Brianem, vyhnul bych se obloukem všemu, co jí způsobilo, poněvadž jsem byl Maikeymu absolutně k ničemu, všechno se mi sypalo pod rukama, nebyl jsem schopný nic nakreslit bez toho, abych nepřetáhl nebo neujel tužkou po papíře, nemluvě o mé neschopnosti vymyslet, co se stane teď a teď, i přes to, že tuhle část příběhu jsem vymyslel! Maikey ze mě už začínal zelenat vzteky, ale věděl, co za tím stojí a tak se v mezích normy snažil mi vyjít vstříc a své poznámky si nechával pro sebe, být ovšem já na jeho místě a být kvůli němu v práci o několik hodin déle, než jsem měl, zastřelil bych jej, tudíž má můj obdiv, že se mnou ještě neztratil nervy!
J: "Měli bychom se na to vykašlat!"...Odhodil jsem tužku.
Maikey: "Žádný takový, jsme tu už 8 hodin a máme téměř hotovo, teď se, sakra, nevzdáme."
J: "Slyšíš se vůbec, co říkáš "jsme tady 8 hodin" vždyť tohle měla být otázka maximálně čtyř!"
Maikey: "Umělci nehrají na čas, neříkal si mi to vždycky?"
J: "Čeká tě Ben i Hunter, nemusíš se kvůli mé neschopnosti takhle omezovat."
Maikey: "Ti dva se mají skvěle, šli do kina na nějaký film, takže se o mě nemusíš strachovat a prostě dělat to, co umíš nejlíp."
J: "Oni šli bez tebe?"
Maikey: "Původně jsem měl jít s nimi, ale..."
J: "Vidíš, omezuješ se kvůli mně!"
Maikey: "To kino tam bude stát i zítra, můžu jít kdykoliv jindy, ale teď jsme zatraceně tady a doděláme to, jasný?"
Už zase měl pravdu, strávili jsme nad tím takového času a utrpení, že by byla sakra hloupost seknout s tím takhle před cílem, alespoň nějakého cíle bych mohl pro jednou dosáhnout, i přes to, jak se mi jevil ještě před dvěma minutami jako naprosto nedosažitelný! Vzal jsem si tedy opět tužku a vrhnul jsem se na to, jak nejlíp umím!
Maikey: "Říkal jsem ti, že to zvládneš."
J: "A nevypadá to vůbec zle."
Maikey: "To nevypadá, ve skutečnosti je to fakt úžasný."
J: "Díky."
Maikey: "Máš talent a za ten se neděkuje."
Byl jsem tak neskutečně rád, že se mi to podařilo dokončit a ještě takovým způsobem, že jsem téměř zapomněl na ten problém mezi mnou a Brianem, ale v ten okamžik, kdy jsem se vrátil zpátky na zem, můj úsměv ihned zmizel a výraz se opět změnil na "všechno je v hajzlu."
Maikey: "No ne, koho nám to čerti nesou?"
Podíval jsem se ke vchodu a dovnitř akorát vstupovali Ben s Hunterem, v ten okamžik jsem Maikeymu záviděl to, jak neskutečně úžasný vztah má s Benem, že mi do očí téměř vyhrkly slzy při uvědomění si toho, že jsme s Brianem spolu, ale zároveň nejsme.
Maikey: "Myslel jsem, že jste v kině."
Hunter: "Byla to sračka, odešli jsme dřív."
Ben: "Tak bych to nenazval, ale... Jo, byla to sračka."
Hunter: "Vidíš, říkal jsem to, ale ne vy dva jste si stáli za tím, že to musíme vidět a ty ses nakonec ani neukázal."
Maikey: "Měl jsem práci!"
J: "Jo tak trochu jsem ho zdržoval."
Hunter: "Nemáš náhodou svýho přítele, kterýho bys mohl otravovat?"
Ben: "Hele dost, nepřišli jsme se hádat, ale pozvat vás někam na jídlo."
Maikey: "Výborně, umírám hlady!"
Ben: "Tak se oblečte a půjdeme."
J: "Vlastně já asi nepůjdu."
Ben: "Jsi si jistý?"
J: "Jo, ale díky za nabídku."
Popravdě jít s nimi se mi vážně chtělo, ale ten pocit, že už takhle jsem jim zkazil večer a teď bych se jim ještě vetřel do jejich skvěle fungující rodiny jen pro to, že se bojím jít domů a být s Brianem, byl nepříjemný.
Maikey: "Dávej na sebe pozor, a kdyby něco u nás si vítaný."
Hunter: "Na pohovce, postel je moje!"
J: "Pochopil jsem."
Maikey: "Zatím se měj."
J: "Vy taky."
Ben: "Ahoj, Justine."
Chtěl jsem se vydat druhým směrem, ale najednou se část mě nechtěla pohnout dál, nechtělo se mi jít domů tak moc, že jsem musel všechno přehodnotit...
J: "Vlastně, nevadilo by, kdybych šel tedy s vámi?"
Maikey: "Jasně, pojď."
J: "Díky."
Nevím, co všechno jsem svým rozhodnutím právě teď způsobil, ale dokážu si živě představit, že Brianovi se mé nedostavení se domů nebude asi moc líbit!
No comments:
Post a Comment