bez varování
#BrianKinney #JustinTaylor #DebbieNovotny #EmmettHoneycutt #TedSchmidt #CraigTaylor
Brian
Za celou noc jsem nemohl přimhouřit oko, musel jsem pořád přemýšlet nad tím, jak to vyřeším a taky mě neustále sužovalo nutkání jít se k Justinovi přitulit na pohovku, ale o tom se mi mohlo jen zdát. Za prvé jsem věděl, že by mě z ní okamžitě skopnul a za druhé jsem na něho byl pořád naštvaný, že si ode mě nechce nechat pomoct a radši se v jídelně udře k smrti a pak mě ještě nutí koukat na to, jak si ho nějakej trick omotává kolem prstu a dotýká se částí jeho těla, kterých bych se chtěl dotýkat jen já.
Nikdy v životě mě nenapadlo, že bych byl schopný žárlit, ale včera mě ten pocit málem zabil. Vidět Justina, jak touží po někom jiném místo mě, je ničivé, ale vidět, jak se Justina někdo dotýká, hladí ho a do ucha mu mezi olizování jeho lalůčku vzdychá věci, které ho stoprocentně vzruší, tak to je pro mě přímo nesnesitelné a včera se moje ovládání absolutně vymklo kontrole a já se choval, jak nějaký žárlivý manžílek. V tu chvíli jsem byl vytočený přímo k nepříčetnosti a bylo mi jedno, jak pak budu v Justinových očích vypadat, hlavní bylo, abych ho zbavil toho nenasitnýho tricka a dostal do svého domova, kde ho budu mít pod dozorem, ačkoliv bez jakéhokoliv doteku na jeho dokonalém těle!
Musel jsem se zvednout, nemohl jsem spát a v té posteli to bylo bez Justina nesnesitelné, to bych se radši vyspal na zemi, než tam dál ležet bez něho. Šel jsem se napít do ledničky, ale v té tmě jsem se málem zabil, ten rámus ho ale naštěstí nevzbudil. Napil jsem se a následně... no vlastně nic, nevěděl jsem, co mám dělat, do té postele jsem se vrátit nechtěl, televizi jsem si pustit taky nemohl a ven se mi nechtělo, bez Justina ne, atak jsem neodolal a šel se na něj alespoň podívat, tedy v rámci možností v té tmě.
Ačkoliv jsem toho moc neviděl, tak jsem byl přesvědčený, že musí vypadat nádherně, vypadá tak totiž pořád, deku měl jak je u něj zvykem zkopanou na zemi, zvedl jsem ji a zase jsem jej s ní přikryl, musela mu být zima, samozřejmě, že bych ho raději zahříval vlastním tělem a sebe tím jeho, ale jak jsem řekl, nemohl jsem, a tak jsem ho ještě pár minut pozoroval a pak jsem se navzdory nechuti vrátil zpět do postele a konečně se mi podařilo dostat alespoň do polospánku a následně jsem se tomu poddal úplně.
Když jsem se ráno probudil, tak jsem tak nějak doufal, že už je Justin pryč, chtěl jsem se vyhnout té nepříjemné konverzaci, co pro mě má s jistotou připravenou, ale když jsem z koupelny zaslechl vodu, tak mi bylo jasné, že se tak nestane.
"Prosím, teď ne," doslova jsem pošeptal svému penisu, který po Justinovi toužil stejně tak jako já, ale to bych se spíš domluvil s toustovačem v japonštině, než se svým penisem. Nasadil jsem výraz alá "Brian Kinney - nezajímá mě, co tě trápí" a šel jsem do koupelny, abych si odskočil na malou. Samozřejmě úmysly jsem měl úplně jiné... neochudím se přeci alespoň o pohled na jeho dokonalé mokré tělo...
J: "Bože, Briane, to nemůžeš počkat, až se vysprchuju?"
B: "Nic, co bych neviděl, Justine."
J: "To sice ne, ale já bych si rád vychutnal sprchu bez tvého močení."
B: "Nevím, co si na tom vychutnáváš, když ze sebe drhneš ten smrad," odešel jsem z koupelny.
Bože, sakra, do hajzlu, to nemůžeš jednou držet hubu, ty pitomče jeden, to ho musíš srát ještě víc, než už si ho nasral?! Měl jsem sto chutí sám sobě vlepit, ale to nutkání ho vyprovokovat bylo tak velké, neodpustil jsem si tu poznámku, prostě jsem měl v hlavě pořád obraz toho, jak svýho ptáka strká do huby tomu trickovi a k tomu se tak vzrušeně tváří a vzdychá, jak kdyby mu ho kouřil mistr světa. Bože, momentálně bych bral i lobotomii.
Čekal jsem, kdy vyleze ze sprchy a dá mi to pěkně sežrat, ale nakonec, když se asi po dvaceti minutách uráčil přiklusat, neřekl ani slovo a to mě děsilo ještě víc, než kdyby na mě řval. Existuje totiž jen jedna horší podoba Justina než ukecaného a to tichého a nasraného. Říkám tomu klid před bouří.
B: "Neměl bys jít do práce, ať náhodou nezmeškáš jednu ze svých přidaných šicht?"
J: "Baví tě to?"
B: "Co?"
J: "Provokovat mě?"
B: "Já tě neprovokuju, jen se ptám."
J: "Prosím tě, jsi průhlednej, až to bolí."
B: "Tak ať tě to nezabije a nezapomeň se večer stavit v Babylonu, třeba tam pořád bude a budete to moc dodělat."
J: "Jo a při té příležitosti se budu moct dívat, jak to někomu rveš do zadku, co?"
Mojí odpovědí bylo pouze cuknutí mých lícních kostí, ale tak, aby to on neviděl, nepotřeboval jsem, aby věděl, že jsem vytočený na plné otáčky a že bych si ho teď nejradši vysadil na kuchyňskou linku a vzal si ho tak tvrdě, jako ještě nikdy, tak, aby ho zadek bolel ještě dlouho a abych se mu pomstil za to, co mi včera udělal, ale radši jsem všechny tyhle násilné představy zahodil a nechal ho odejít do práce.
Justin
Bože můj! Ten chlap se mi fakt jenom zdá! Nejdřív se spolu zhádáme kvůli mé škole, protože nechci, aby se o mě neustále staral a nechal mě si jednou poradit sám a nakonec ještě kvůli tomu, co on sám dělá každý den a ještě k tomu několikrát. Ale jen si chci trochu užít já, no tak dobře ne užít, ale ukázat Brianovi, že mě nemá tak jistého, jak si myslí, samozřejmě jen ukázat, protože jistého mě vážně má, tak si přijde a uprostřed toho mě s ním přinutí jít domů, s tím, že jsem jeho majetek. Ani za boha by nepřiznal, že žárlivostí málem puknul, co puknul, lepší slovo je umřel. Vždycky jsem chtěl, aby žárlil, ale včera jsem ho měl spíš sto chutí něčím praštit, jak mě vytočil, ale ničím bych si nepomohl, sice by mi ji nenapálil zpátky, vím, že to by si nedovolil udělat, ale taky bych ho potřeboval spíš zabít, abych ze sebe aspoň trochu dostal tu zlost.
Emmett: "Bože, co se ti stalo?" zděšeně se tázal.
J: "Co máš na mysli?"
Ted: "Že vypadáš, jak hovno."
J: "Díky."
Debbie: "Neposlouchej je, Sunshine, oni... bože, co se ti stalo?!" vyjekla, když se otočila a spatřila mě.
J: "Co by se, sakra, mělo stát? Jsem v pohodě!"
Emmett: "Promiň, jen nám připomínáš chodící mrtvolu."
J: "Skvělý vědět."
Ted: "Vsadím se, že s tebou Brian zase vyjebal."
J: "Nemám náladu se o něm bavit."
Emmett: "Ou, to muselo být drsný."
J: "Emmette!"
Emmett: "No jo, vždyť už mlčím."
Debbie: "Seš si jistej, že ty šichty navíc zvládneš?"
J: "Jsem si jistej, že je potřebuju."
Debbie: "Ale..."
J: "Jsem v pohodě, Debb!" čapl jsem tác a šel roznášet.
Byl jsem tak hrozně vytočený a nejen kvůli Brianovi, ale i kvůli sobě, kvůli svému otci a vlastně kvůli úplně všemu. Kdykoliv na mě někdo mrknul anebo mě plácnul po zadku, tak jsem měl sto chutí mu jeho objednávku vykydat na hlavu, ale jejich dýška jsem potřeboval, takže jsem jen zatnul zuby a usmíval se jako to největší a nejfalešnější slunce světa.
Brian měl sakra pravdu, tohle byl první den, co jsem měl šichtu navíc, tudíž práce až nad hlavu a už jsem byl absolutně odrovnanej, stát tolik hodin na nohou a lítat mezi stoly, abych obsloužil nadržené zákazníky a nenasytné krky, je opravdu vyčerpávající a obzvlášť po tom, co jsem celou noc strávil na pohovce, ze které mě kurevsky bolí záda. A nejhorší na tom všem je, že i když se tu dřu jako mezek, tak to stejně není dost, nikdy si nemůžu roznášením objednávek vydělat tolik kolik potřebuju, abych si zaplatil školu a Briana prostě prosit o pomoc nebudu, to nepřipadá v úvahu, obzvlášť teď, co jsem ji už tolikrát odmítl a hlavně bych se nechtěl dívat na ten jeho samolibej a vítěznej úsměv, kterým by mi řekl, že měl zase pravdu, to bych už mu pak asi opravdu jednu vrazil.
Debbie: "Nechtěl už bys jít domu, vypadáš dost vyčerpaně."
J: "Já nemůžu, potřebuju ty prachy."
Debbie: "Ty peníze ti budou k ničemu, jestli se tu zabiješ."
J: "Nemám na vybranou."
Debbie: "Ale máš a víš to moc dobře."
J: "Ne, Debb, nechci jeho peníze."
Debbie: "Nechápu, proč ti to dělá takový problém, Brian peníze má a navíc by ti rád pomohl."
J: "Ale já to nechci, musím se o sebe začít starat sám."
Debbie: "Justine, tohle není starání se sám o sebe, ale zničení se a taky tvrdohlavost."
J: "Ty bys to měla vědět ze všech nejlíp, když tu v podstatě i spíš!"
To, co udělala, jsem si zasloužil, vlastně kdyby to neudělala ona tak bych si ji vrazil sám. Ona je ta poslední, která by si zasloužila, abych se k ní takhle choval.
J: "Promiň, Debb, já nechtěl."
Debbie: "Měl bys jít, Justine."
J: "Debb..."
Debbie: "Běž domů... nechci vidět, jak se tu za chvíli vyčerpáním složíš."
Právě jsem sám sobě dokázal, že jsem naprostý idiot a že bych si zasloužil víc, než jeden pohlavek. Odložil jsem tác a šel pryč, nemělo smysl tam zůstávat, Debb by mě buď odtáhla za vlasy anebo zavolala Brianovi ať si pro mě přijede a obojímu jsem se chtěl za každou cenu vyhnout.
Chodil jsem po okolí a v hlavě mi pořád šrotovala myšlenka, jak tohle všechno vyřešit, abych nenasral ještě víc lidí, než už jsem nasral a taky, abych nikoho nemusel žádat o pomoc, ale nakonec jsem došel k závěru, že pokud to chci nějak zvládnout, tak o ni budu muset požádat, jen ne u lidí, kteří mi ji nabízejí, ale naopak u těch, co mi jí odpírají. Nechtěl jsem za ním jít, ale musel jsem, když už ne kvůli pomoci, tak alespoň kvůli tomu vzteku, co jsem v sobě měl...
J: "Ahoj, tati."
Otec: "Co tady děláš, Justine? Víš vůbec, kolik je hodin?"
J: "Potřebuju s tebou mluvit."
Otec: "A nemůže to počkat na jindy, my už spali."
J: "Nemůže," šel jsem bez pozvání dovnitř.
Koukal se na mě, jak na nějakej odpad, jako kdybych byl bordel, co vychodí do koše, ale místo toho jsem jen jeho syn, co si to rád nechá dělat do zadku a to je pro něho možná ještě horší, než kdybych byl vrah... to bych byl aspoň pořádnej chlap, že?!
Otec: "Tak co chceš, Justine?"
J: "Kde máš přítelkyni?"
Otec: "Už spí, ale nechápu, co ta s tím má společného."
J: "Jen mě tak zajímá, kolik tě stojí, co jí kupuješ, aby s tebou spala?"
Napřáhl se a chtěl mi jednu vlepit, ale nakonec se stáhl a jen se na mě zhnuseně díval.
J: "Copak, už na to nemáš kuráž?"
Otec: "Můžeš mi říct, proč jsi sem přišel?"
J: "Abys mi řekl, proč ti dělá takovej problém mi platit školu."
Otec: "Mám rodinu, o kterou se musím starat."
J: "My jsme tvoje rodina! Já jsem tvoje rodina, tvůj syn!"
Otec: "Přestal si jím být v momentě, co... co..."
J: "Co jsem se nechal šukat do prdele?!"
Otec: "Říkej si tomu, jak chceš, ale sám si věděl, co se stane, pokud se s tím Brianem nepřestaneš stýkat."
J: "Tak za prvé, není to ten Brian, ale prostě Brian a za druhé, i kdyby to nebyl Brian, tak to bude někdo jinej a další a další... a tolik kolik jich jen dokážu pobrat najednou!"
A potom to přišlo... uhodil mě, uhodil mě tak, jako nikdy, doslova mi vytryskly slzy a hlava se mi otočila, ze rtu mi začala téct krev, ale nejhorší bylo, že v tu chvíli jsem necítil bolest na svém obličeji, ale ve svém srdci...
J: "Nenávidím tě! Tak moc tě nenávidím!" křičel jsem se slzami v očích.
Otec: "Vypadni z mého domu!"
J: "Neboj, vyprovodím se sám."
Utekl jsem pryč, jak nejdál a nejrychleji jsem mohl, poté jsem zabloudil do nějaké tiché uličky, kde jsem se opřel o zeď a následně jsem se sesunul k zemi. Brečel jsem, brečel jsem tak moc, že mě museli slyšet i v těch nejvyšších patrech, ale ze všeho nejvíc jsem chtěl umřít - je jedno, jak moc vám rodič ublíží, vy ho stejně milujete a stydíte se za všechno, co jste řekli. Já se v tu chvíli moc styděl a prosil jsem, aby mě táta zase miloval... ale přes to jsem ho nenáviděl.
No comments:
Post a Comment