Paměť // 4 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Všechno, co jsem řekl, jsem udělal. Opil jsem se tak, že jsem nemohl ani stát na svých nohou, brečel jsem jako malý kluk, rozbíjel jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, když jsem našel nějaké jeho oblečení, tak jsem pokaždé vdechoval jeho vůni a nakonec je všude rozházel, bylo to jako kdybych se s ním loučil, ale zároveň jsem si to nechtěl připustit.

Nechtěl jsem tomu uvěřit moje láska, můj smysl života, moje sluníčko, moje jediná naděje na lepší a hezčí život, můj princ si mě nepamatuje. Cítil jsem se, jako kdybych měl každou chvílí zešílet, prosil jsem pána boha, ano opravdu já se modlil a prosil, ať to není pravda, ať si na mě vzpomene, moje srdce tuhle bolest už nezvládalo, tak jsem do sebe lil všechno, co jsem doma našel, chtěl jsem tu bolest odehnat, ale čím víc jsem se snažil, tím víc mě to bolelo a mé slzy stále tekly a tekly a já je nemohl zastavit. Nakonec jsem se nějak dostal do postele, s myšlenkou na Justina na to, že to bude jen noční můra, jsem i vyčerpáním usnul.

Když jsem se ráno probíral, bál jsem se otevřít oči, tak jsem se rozhodl použít svou ruku a šahal na místo, kde by měl ležet Justin. Chtěl jsem se k němu přitisknout a jemně ho líbat na jeho krk, záda a postarat se o jeho ranní erekci, jenže když moje ruka nic nenahmatala, neopovážil jsem se otevřít oči, nechtěl jsem vidět prázdné místo vedle sebe, tak jsem se raději otočil na druhou stranu, ale i přes mé zavřené oči stékaly slzy plné bolesti. Brečel jsem tak moc, že nakonec byly slyšet moje vzlyky přes celý loft, ale mně to bylo jedno, byl to zoufalý pláč, který jsem nikdy nezažil, trochu jsem se lekl, protože jsem se celý třásl a můj pláč nepřestával, i když jsem to nechtěl přiznat, tak jsem právě teď někoho potřeboval. Potřeboval jsem někoho, kdo by mi říkal, že všechno bude v pořádku, potřeboval jsem někoho, kdo by mě objal a hladil a dával mi najevo, že mu na mě zaleží, nechtěl jsem být sám, ze všeho nejvíc jsem chtěl ale Justina, chtěl jsem cítit jeho lásku, od něj jsem chtěl, aby mě objal a hladil, ale moc dobře jsem věděl, že je to nemožné. Moje naděje ráno, když jsem se probral, se rozplynula, jen co jsem ho vedle sebe nenašel, takže jsem neměl žádnou naději na to, že by si na mě vzpomenul. Vzdal jsem to, vlastně já to vzdal už včera, když jsem zbaběle utekl, ale teď to bylo definitivní, neměl jsem sílu ho vidět, nevěděl jsem jak ho přinutit jak si vzpomenout, já ho vlastně nutit ani nechci, neměl jsem odvahu se před ním ukázat a hrát si na silného jako, že mi to nevadí, nechtěl jsem, aby mě takhle všichni viděli zlomeného, zničeného, ubrečeného a hlavně opuštěného svou jedinou láskou.

Už je to měsíc a já jsem stále sám a opuštěny ve svém loftu. Mé srdce mě pořád bolelo, ale já už tu bolest ani nevnímal, byla tu a její intenzita stále stupňovala víc a víc a já každý den pil víc a víc. Připadal jsem si jako chodící mrtvola bez srdce a bez života. Justina mezitím pustili domů, bydlel u Jennifer, ale já pořád neměl odvahu jít za ním, nechtěl jsem vidět její soucitný pohled a chlácholivá slova ve stylu, že si určitě vzpomene a všechno bude jako dřív, proto jsme ani nechodil do jídelny, neměl jsem na to všechno sílu, dokonce jsem neviděl ani Maikeyho, ale já doufám, že mi odpustí, časem mu to vysvětlím, teď nemůžu, ještě nejsem připravený na soucit od něho a už vůbec ne od všech. Nechci, aby mě litovali, nepotřebuju jejich lítost, to je to poslední, co teď potřebuju. Celý měsíc jsem chodil do práce a vracel se domů pozdě, někdy jsem tam dokonce i přespával ani do Babylonu jsem nechodil, neměl jsem na to náladu, a už vůbec jsem neměl náladu rozdávat si to s nějakým nadrženým idiotem, jehož jméno neznám a ani nechci, chtěl jsem se něžně milovat a být s člověkem, který si zase naopak nepamatuje moje jméno a ani mě samotného, jak směšné a bolestivé.

Pomalu a jistě jsem si začínal na tu samotu zvykat, mohl jsem si brečet, jak jsem chtěl, mohl jsem toho vypít, kolik jsem jen chtěl, ale hluboko uvnitř mě jsem věděl, že mě tohle všechno ničí a pomalu a jistě se ze mě stává trpící troska, kterou rozbrečí každá vzpomínka na něco, co jsme spolu prožili, stačí mi jen pomyslet na jeho zářivý úsměv, který vždy patřil jen mně, a mé slzy už stékají po mé tváři, aniž bych jim to dovolil. Všude kam se kouknu, tak ho vidím, jak vaří, jak se sprchuje, jak kreslí a tváří se přitom, tak soustředěně stačí mi pohled na postel a vidím, jak se spolu milujeme. Tak šíleně mi chybí, chybí mi jeho smích, jeho tělo, jeho dotyky, jeho rty, jeho polibky, jeho láska ke mně, chybí mi jeho přítomnost, chybí mi jeho hlas, který říká, miluji tě.

Byl jsem na sebe naštvaný, že se aspoň nepokusím jít za ním a dát mu vědět, že jsem člověk, i přesto že jsem mu to neřekl, který ho miluje a on miloval mě. Raději jsem si pustil rádio, abych zastavil své myšlenky o tom, jaký jsem idiot, ale jako naschvál hrála naše písnička " Save the last dance for me." Tak tohle mi musí bůh dělat schválně. Nevěděl jsem, co mám dělat, jestli to poslouchat a utápět se ve svojí bolesti nebo to vypnout a pokusit se na všechno zapomenout. Nevybral jsem si ani jedno, bral jsem to jako znamení, že je na čase bojovat o svojí lásku a nevzdávat to. Ano já jsem Brian Kinney, já se nevzdám, já ho donutím vzpomenout si na to, kdo jsem. Ani ne po pár vteřinách mého rozhodnutí jsem uslyšel bouchání na mé dveře. Zpočátku jsem tomu nevěnoval pozornost, protože za celý měsíc se tu nikdo neobjevil, asi všichni pochopili, že chci být sám, tak se o to ani nepokoušeli, ale když jsem si to uvědomil a bouchání se stalo naléhavější, šel jsem otevřít. To co jsem uviděl, mě donutilo zastavit dech ale mé srdce, které bylo bolestí úplně zničené, začalo splašeně tlouci. Stála tam Debbie s Justinem. Zatímco Debb se na mě koukala se starostí a s obavami, tak Justin se na mě koukal naštvaně a nechápavě. Chtěl jsem se na něho vrhnout, objat ho, celičkého zulíbat a ujistit se, že je v pořádku a nic ho nebolí, ale jeho pohled, kterým se na mě koukal, mě zastavil. Nevěděl jsem, co mám dělat a co mluvit, jenže Debbie to vyřešila za mě, šla dovnitř a Justina tahala za sebou, chtěl jsem něco namítnout, ale nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku.

D: "Sakra Briane, ty jsi ale idiot, to to vážně vzdáš? Myslíš, že se mi líbí vidět tě trpět?"

B: "Taky tě rád vidím. Tak nějak nechápu, co tu děláš a meleš takový sračky, kdo trpí? Já teda ne já se mám naprosto skvěle." Já jsem vážně idiot, když je hned jasně vidět, že mi skvěle opravdu není.

D: "Tak tuhle odpověď jsem čekala. Přede mnou si nehraj na silného a bez citů. Říkáš, že netrpíš, tak mi teda vysvětli, proč jsou tady všude rozházený Justinovo věci a prázdný flašky? Já vím, jak moc bolestivý to pro tebe je, já tě znám Briane a vím, že ty ho miluješ, celý měsíc jsem snažila ty tupče jeden neschopný aby si vzpomněl, pořád jsem o tobě mluvila, tak nějak jsem doufala, že to nevzdáš když já to taky nevzdala a snažila se pomoc tobě i Justinovi, ale ty si nebyl schopný přijít, proto jsem tady s ním mám toho plný zuby jste jako moji synové a oba vás moc miluju a chci aby jste byli oba šťastný, ale jediný kdo tady může pomoct sobě a Justinovi seš ty. Ty musíš být ten, kdo mu vrátí vzpomínky, kdo s ním musí trávit všechen čas a já věřím tomu, že to zvládneš ne jenom kvůli sobě ale kvůli všem, protože mi všichni víme, jak moc Justina miluješ a jak moc ho potřebuješ. Nevzdávej to, ještě není pozdě."

Tak teď jsem byl vážně v koncích. Měla pravdu já jsem ten, kdo musí bojovat. Nevěděl jsem, co jí mám na to říct, nechtěl jsem jí přiznat, že všechno co řekla je pravda, tak jsem k ní jen přistoupil, objal jí a pošeptal " děkuju".

J: Zadržte, tak to jste se oba přepočítali za prvé nevím, kdo jsi za druhé, nikdo tady o mě bojovat nebude a za třetí, kdo říká, že chci, aby se mi vrátili vzpomínky. Možná mě trochu tíží, že si nemůžu vzpomenout, cítím, jako kdyby mi něco chybělo, ale nechápu, proč bys to měl být zrovna ty, chci tím říct, že ti musí být přes třicet a já jsem oproti tobě mlaďoch a navíc tě neznám určitě si ze mě jen všichni utahujete tím, že ho znám a jak si můžete být jistí tím, že jsem gay... Hahaah fajn gay jsem to se nezměnilo, ale já jsem ze všeho tak zmatený, už mě unavuje poslouchat Brian tohle a tamhle to... Fuck jak si mám vzpomenout, když nevím kdo sakra si…"

Oba jsme na něj s Bebbie čuměli s otevřenou pusou, ani jeden z nás nevěděl, jak na to reagovat a ta část s tím, že není gay, myslel jsem si, že to nerozdýchám ještě, že si dělal jen srandu, protože to bych mohl rovnou spáchat sebevraždu, vážně jsem si oddychl. On pořád mluvil a mluvil, ale já ho neposlouchal. Nevím, co se ve mně vzalo, ale rozešel jsem se k němu.

B: "Už drž hubu."

Pak jsem ho popadnul a přisál se na jeho dokonalé rty. Chvilku se mě snažil odstrčit, ale pak si mě k sobě víc přitáhnul a prohluboval naše polibky. Líbal jsem ho něžně, ale zároveň vášnivě, dával jsem do toho polibku všechnu svou lásku, přitom jsem ho vískal ve vlasech a tlačil ho víc k sobě, aby věděl, jak moc ho chci, jak moc po něm toužím a jak moc mě vzrušuje, byl jsem šťastný, když jsem ucítil jeho erekci na mém stehně. Chtěl jsem ho líbat věčně, ale kvůli nedostatku kyslíku jsme se od sebe odpojili. Vzájemně jsme si hleděli do očí a přitom popadali dech. Byl to tak neuvěřitelný pocit cítit jeho rty, jeho tělo, jeho vůni, ale hlavně jeho. Usmíval jsem se na něho. Nemohl jsem si pomoct možná si o mě myslí, že jsem blázen, ale já byl zase konečně šťastný blázen.

B: "Miluji tě, tak bláznivě a šíleně tě miluju, moc mě mrzí, že jsem ti to neřekl už dřív. Ty jsi můj život, co bych bez tebe dělal? Justine, slyšíš mě? Posloucháš?"

J: "Poslouchám."

B: Já se tě nevzdám, já tě přinutím vzpomenout si. Ani nevíš, jak moc si mi chyběl, jak moc jsem kvůli tobě trpěl. Bože to je tak směšně romantické, vidíš, co to se mnou děláš, kvůli tobě tu plácám něco, co bych nikdy nepřiznal, ale mně to je jedno, mně záleží jen na tobě. Rozumíš tomu, co ti tu říkám? Já tě miluju, Justine a nikdy nepřestanu, uvidíš, ty si na mě vzpomeneš a pak mi budeš děkovat, že jsem tě donutil vzpomenout si. Kdybych věděl, že mě ta písnička nakopne, ta na kterou jsme tancovali na tvém plese, víš jakou? Save the last dance for me to je ta písnička, ne to je naše písnička, kdybych to věděl, tak bych neváhal a pustil bych si jí už dřív. Sunshine já tě miluju. Miluju."

Justin's POV

Od tý doby, co mě pustili z nemocnice, tak neslyším nic jiného než jen povídaní o nějakém Brianovi a popravdě mi to leze na nervy. Celý měsíc mě Debb otravovala a vyprávěla jen a jen o něm. Popravdě jsem se cítil, tak nějak divně, jako kdyby mi něco chybělo, jako kdybych ztratil něco moc důležitého, ale nevěděl jsem co. Snažil jsem se na to to přijít a vzpomenout si na to, co se stalo před tou nehodou a kdo ksakru je ten Brian Kinney, jenže čím víc jsem se snažil, tak jsem na to nemohl přijít. Jednoho dne bylo na Debb vidět, že už jí nebaví mluvit o tom tupci, jak mu říkala, tak nějak nechápu, proč chce, abych si na něj vzpomněl, když je to tupec, rozhodla se, že se za ním vydáme, byl jsem vážně otrávený a naštvaný já ho vidět nechtěl. Jen co otevřel dveře, bylo na něm vidět, že ho to zaskočilo, a nevěděl, co má dělat. Zachoval jsem si naštvanou tvář, ale když jsem ho viděl, mohl jsem se z něho zbláznit. Byl vážně krásný přímo dokonalý a k sežrání Debb ho popsala naprosto přesně, nádherný tělo, sex rozčepýřený vlasy a smyslná ústa, která se mi nabízela k políbení... Jedním slovem bůh. Celou tu dobu, co mluvil s Debbie jsem z něho nespustil oči, nemohl jsem si pomoct, kdybych věděl, že vypadá takhle tak bych na nic nečekal a šel bych za ním už dávno. Je pravda, že v ten den, co jsem se probudil, tak tam byl, ale já mu vůbec nevěnoval pozornost a on už se pak neukázal. Pořád mluvili něco o tom, že musí bojovat a že se nemá vzdávat a že mě miluje. Celkem mi vadilo, že to probírají takhle přede mnou, tak sem začal mluvit já, trochu jsem si z nich udělal srandu, že nejsem gay, bylo to vtipný vidět Briana zblednout a pak si oddychnout. Měl jsem toho na srdci ještě hodně, ale on se ke mně přiblížil a doslova se na mě vrhnul. Chvilku jsem s ním zápasil, ale pak jsem tomu nemohl odolat, bylo to tak vzrušující, ale hlavně z toho bylo cítit jeho láska a to jak po mě touží. Kvůli nedostatku kyslíku jsme se museli odpojit, oba dva jsme zrychleně dýchali a koukali si do očí. Najednou jsem měl před očima takový útržky jeho obličeje, jak se směje, jak mě líbá, jak tancuje a mnoho dalších. Pak začal mluvit o tom, že mě miluje, že to je směšně romantické... Počkat to už jsem slyšel, další útržek Brian se mnou tancoval u něj doma po té nehodě s pálkou, chtěl, abych si vzpomenul... Potom ta písnička Save the last dance for me... Bože to je ta stará písnička... Já si vzpomínám, naše první setkání, náš sex, ples, všechno si pamatuju, já si ho pamatuju, nemůžu tomu uvěřit, děkuju pane bože, děkuju. Poslouchal jsem ho dál, protože to bylo tak roztomilý, on mi tu vyznával lásku, on mě vážně miluje, nikdy bych nevěřil, že mi to řekne, měl jsem hodně představ, ale tohle bylo stokrát lepší a kouzelnější sám jsem tomu nemohl uvěřit. Už jsem ho dál nechtěl trápit, už takhle to pro něj muselo být příšerný. Vzal jsem jeho obličej do svých dlaní a řekl mu "To já tě miluju a vždycky budu." Koukal na mě překvapeně nevěděl, co říct.

B: "Justine..."

J: "Ty jeden tupče, proč tě to nenapadlo dřív? Místo toho ses celý měsíc trápil a vůbec se nesnažil. Já se z tebe vážně zblázním ještě, že máme Debb, co bychom bez ní dělali. Ty jsi vážně blázen."

B: "Cože? Kdybych věděl, že bude stačit jeden polibek, tak se na tebe vrhnu hned ten den, co ses probral a vůbec bych tu nemusel šílet a trápit se kvůli tobě. Já vím, že jsem blázen. Blázen do tebe. Miluji tě."

J: "Já tebe taky."

Brian's POV

Tak tohle jsem vážně nečekal, že si vzpomene jen po prvním polibku, teď jsem si připadal jako blbec, který to nezkusil už dřív. Byl jsem šťastný a konečně jsem mu mohl říct, že ho miluju a vůbec jsem se to nebál dát najevo. Byl to vážně skvělý a osvobozující pocit cítil jsem se volný. Objal jsem ho tak pevně a přitom ho hladil a šeptal pořád dokola, že ho miluju a že jsem rád, že si vzpomněl. Opravdu jsem byl vděčný Debbie, Justin měl pravdu, co bychom bez ní dělali. Byl jsem rád, že je mé trápení u konce a moje srdce může znovu tlouci jen pro jednoho člověka.

D: "Tak to bylo vážně rychlý. Ha neříkala jsem to, že potřebuje hlavně tebe?"

Oba jsme se na ní koukali a začali jsme se smát, rozešli jsme se k ní a každý z jedné strany jsme jí políbili na tvář a objali jí. Pak jsme oba na stejno řekli "Děkuju Debb." Chvilku jsme tam takhle v objetí stáli, ale pak se od nás odpojila a řekla to, co jsem vážně nečekal.

D: "Fajn pánové, tohle máme za sebou. Justine, máš týden volno, užívejte si, jak chcete a šukejte kolikrát, jen chcete, ale opovaž se přijít po tom týdnu pozdě a oba dva si mě nepřejte. Rozumíte? Dobře teď mě omluvte vy hrdličky moje a nezapomeňte na to, že vás mám ráda, že jsem šťastná, že sis vzpomenul."

Jen, co to dořekla, zmizela jako pára nad hrncem. Pobaveně jsme se na sebe koukali.

B: "V jednom měla Debbie pravdu, budu si tebou užívat, ale chci se s tebou milovat žádný sex, ale opravdový něžný milování."

J: "Takže jako poprvé?"

B: "Tak nějak, ale teď to bude jiné, opravdové. Miluji tě."

J: "Já tě taky miluju."

Pak jsme se vážně celý ten týden něžně milovali a já byl ten nejšťastnější a nezamilovanější člověk na světě, od té doby jsem se nebál ukázat své city, byl jsem na ně hrdý, kvůli nim se mi vrátila moje jediná láska a smysl života.