BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Nevím, co mě to popadlo, neměl jsem se k němu takhle zachovat, takhle ho nařknout, ale v tu chvíli, jako bych to potřeboval říct! Potřeboval jsem se vybít a Brian byl na pálce a já vyslovil něco, čeho budu litovat asi až do konce života! Jedna moje část by Brianovi takhle nikdy neublížila, miluje ho celým svým srdcem a chce s ním být navěky, ale ta druhá, ta která se ve mně probudila, když mě Hobbs napadl, tak ta teď jako by se plně projevila a ta část Brianovi dává vinu, ta část ho obviňuje ze všech mých problémů a lituje, že ho poznala, ta část chce na všechno zapomenout! Ta část tu z nevysvětlitelných důvodů prostě je a i když se jí snažím potlačit, tak nechce zmizet, nechce mě se nechat nadechnout a být s mužem, kterého miluju!
Když jsem mu to řekl, viděl jsem na něm, jak moc mu to ublížilo a už nebyla možnost to vzít zpátky, v ten moment se mi chtělo umřít, styděl jsem se za sebe, ale zároveň jsem ho těmi dveřmi chtěl nechat odejít a vzdát se všeho co máme, ale věděl jsem, že by to byla největší chyba mého života! Vážně jsem si na chvíli myslel, že odejde a ani bych se mu popravdě nedivil, takhle jsem mu nikdy neublížil a přitom se mě jen snažil chránit, ale on nakonec udělal něco, co jsem nečekal, řekl "Já nikam nejdu," a šel mě políbit, vášnivě a divoce, ale zároveň tak jemně, že jsem se na místě málem rozpustil jako čokoláda!
Lehli jsme si zpátky do postele, já si položil hlavu na jeho mužnou hruď a on mě jemně líbal do vlasů a hladil po rameni, bylo to tak příjemné, ta bolest se najednou vytratila, cítil jsem tu lásku, kterou ke mně musí bezpochyby cítit, byl jsem jak v nebi až se mi ani uvěřit nechtělo, že tohle Brian dělá i přes to, co jsem mu řekl!
J: "Promiň."
B: "To je dobrý."
J: "Není, neměl jsem to říkat."
B: "A proč? Vždyť je to pravda."
J: "Co? To není!"
B: "Ale je Sunshine... Měl jsem na tebe dát pozor."
Zvedl jsem hlavu a podíval se mu do očí, chtěl jsem si být jistý, že to co říká myslí vážně a stačil mi jeden pohled a věděl jsem, že smrtelně vážně!
J: "Ale Briane, já jsem plácl blbost... Ty za nic nemůžeš!"
B: "Ale můžu, můžu za všechno... Za ten ples a za to, že se jen trápíš a za tohle taky."
J: "Ples?! To si pořád myslíš, že je to tvoje vina? Říkal jsem ti přece, že to tak není, tys za nic nemohl! A co chceš říct tím, že se trápím? Já jsem ten nejšťastnější kluk na světě!"
B: "Nejšťastnější kluk na světě? Justine, viděl ses v zrcadle? Přísahám bohu, že kdybych je dostal do ruky, tak...!"
J: "O čem to mluvíš? Koho kdy by si dostal do ruky?"
B: "Ty co ti tohle udělali!"
J: "Nikdo mi nic neudělal! Byla to jen nehoda a už mě nebaví to opakovat! Nechápu, jak si na to vůbec přišel."
B: "Debbie mi všechno řekla, Justine."
J: "A nemohla by si nechat ty svoje rozumy pro sebe?! Nechápu, jak ti mohla něco říct, když sem jí ani já nic neřekl! Není totiž co!"
B: "To chceš tvrdit, že to byla jenom nehoda? Že ti nikdo nic neudělal? Tak to mi teda řekni, proč ses přede mnou schovával a proč máš zase noční můry?"
Přesně tohle byl důvod, proč jsem nechtěl, aby mě takhle někdo viděl, aby mě takhle viděl Brian! Věděl jsem, že to bude jen horší, že mu jen přidělám starosti a že bude chtít udělat cokoliv, aby mi pomohl, ale to já nechci! Sice jsem pomlácený zvenku, ale zničený jsem uvnitř a to nikdo nemůže napravit, ani Brian ne!
J: "Briane, jestli si sem přišel jen kvůli tomu, tak můžeš zase jít."
B: "Sakra Justine, neodháněj mě a řekni mi pravdu!"
J: "Chceš pravdu?!"
B: "Chci!"
J: "Pravda je, že se nenávidím, kdybych takový nebyl nikdy by se nic nestalo! Celý život jsem bojoval za to, abych mohl být takový a nic jsem nedostal! Skoro jsem umřel! Lidi mi nadávají a nenávidějí mě za to, co jsem, můj otec mě nenávidí... Nemám nic!"
Myslel jsem, že už mu větší bolest způsobit nemůžu, ale spletl jsem se! Jeho oči se proměnily ve sklo a koukal se na mě skoro nepřítomným výrazem, vypadal jako bych mu vyrval srdce z hrudi!
B: "Máš přece mě! To ti nestačí? A dalších milion lidí co tě milují, to ti není dost?!"
Absolutně jsem nevěděl, co mu mám odpovědět, měl totiž pravdu! Mám jeho a spoustu dalších lidí, kteří mě milují! Od kdy se já sakra zajímám o to jestli mě někdo nenávidí?!
J: "Máš pravdu, promiň. Nevím, proč jsem to řekl."
B: "Tak už to nikdy neříkej."
J: "Slibuju."
B: "To bys měl,"...Políbil mě.
Brian už se radši na nic neptal, bylo vidět, že i když chce vědět, co se mi stalo, tak se bojí odpovědi, ale mám pocit, že to jen tak nevzdá a já nevím, jak dlouho ještě budu moct odolávat! Chci se mu svěřit, chci se konečně toho břemene zbavit a pocítit úlevu, ale vím, že bych tím přitížil ostatním! Ta bolest, kterou bych jim způsobil mě děsí a Briana ničí už jen myslet si, že se mi něco stalo, kdyby se dozvěděl skutečnost, absolutně by ho to zlomilo, vždyť už teď si dává za všechno vinu a já mu zrovna také moc nepomáhám, když ho sám obviňuju aniž bych věděl proč! Jen to tam prostě i přes to jak moc ho miluji!
Asi hodinu jsme jen leželi, bez hybně, beze slov a on mě zezadu držel kolem pasu a dával mi jemné polibky na krk, bylo to jako bych se vznášel a zároveň padal, cítil jsem se s ním bezpečně a zároveň jsem pořád měl pocit, že ještě není konec, pořád mě to děsilo, ačkoliv člověk, který mě vždy dokázal uklidnit, byl u mě!
J: "Myslím, že budeš muset jít."
B: "Nebudu."
J: "Ale Ted se zblázní."
B: "On už blázen je."
J: "To bude tím, že má za šéfa tebe."
B: "Nemáš nějak moc energie Sunshine?"
J: "Na tebe vždycky."
B: "Hmm,"...Políbil mě."
J: "Takhle jsem to teď zrovna nemyslel."
B: "To je škoda."
J: "Nechtěl by si alespoň zvednout ten telefon?"
B: "On přestane zvonit."
J: "Nevím, jestli znáš stejného Teda jako já, protože ten můj to nevzdá."
B: "Tohle mě ničí!"
J: "Já vím, ale aspoň vidíš jak moc si důležitý, potřebují tě v práci."
B: "Můžu být důležitý tady."
J: "Jsem rád, že tu si, ale potřebuju si odpočinout."
B: "Bolí tě něco?"
J: "Ne, neboj, jen jsem unavený."
B: "Nesnažíš se mě jen zbavit, že ne?"
J: "No, svým způsobem... To víš, že ne!"
B: "Už jsem se lekl."
J: "No tak Briane, musíš do práce."
B: "Fajn, fajn, přesvědčil si mě."
J: "Vždycky jsem měl dobrý přesvědčovací schopnosti."
B: "Já vím."
Ještě jednou mě políbil a byl připravený k odchodu, ale u dveří se ještě zastavil...
B: "Jo a potom si pro tebe přijedu."
J: "Co?"
B: "No večer po práci nebo snad nechceš jít ke mně?"
J: "Ne, jo jasně... V-večer."
B: "Dobře,"...Usmál se a odešel.
Nikdy by mě nenapadlo, že nastane chvíle, kdy budu mít strach z toho jít k Brianovi domů, ale teď to přišlo! Když řekl, že mě tam večer vezme, tak mi přejel mráz po zádech! Od toho incidentu jsem byl jen u Debbie doma a nikam jsem nechodil ani před dům jsem se nepostavil a teď mám jít domů... s Brianem! Proč mě to tak moc děsí?
No comments:
Post a Comment