BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Z jídelny jsem se vydal rovnou domů, celou cestou jsem přemýšlel nad tím, co se stalo v jídelně, proč se Debbie chovala tak divně, ale hlavně jsem modlil, aby byl Justin doma v posteli, už bych ani neměl potřebu ho pokárat, byl bych jen šťastný, že ho vidím a že je v pořádku a asi bych překonal i svou hrdost a řekl mu, že jsem rád, že je doma a ať už mi to nikdy nedělá!
Poslední zbytek naděje co mi zbýval, se rozplynul v momentě, co jsem otevřel dveře a Justina v bytě nenašel, absolutně nic, co by naznačovalo, že tu byl! Chodil jsem po bytě sem a tam, snažil se něco vymyslet, přemýšlel jsem, jestli se mám obléknout a jít zkontrolovat všechny bary a nemocnice anebo ještě počkat jestli se náhodou neukáže.
Uběhla hodina možná dvě a já se v bytě pořád nacházel sám, můj strach dosáhl bodu, který se mi opravdu nezamlouval, ale zároveň jsem byl vytočený do nepříčetnosti, kdybych tohle udělal já tak mě ukamenuje a věnuje mi ty nejlepší nadávky, co existují, ale on si snad myslí, že když je to on tak si může dělat, co chce, třeba mi přivodit infarkt!
I přes okolnosti se mě začínal zmocňovat spánek, snažil jsem se udržet oči otevřené, ale čím víc jsem se snažil, tím těžší to bylo a já nakonec usnul na pohovce. Zdál se mi sen o Justinovi, byl v pořádku, byl se mnou a všechno bylo v pohodě, měli jsme se skvěle! Pak jsem se ale probudil a na tvářích cítil něco studeného, došlo mi, že jsou to slzy, ten sen mě donutil brečet ze spánku, můj mozek si začínal uvědomovat vážnost celé situace... Na mysl mi přišly snad ty nejhorší myšlenky ze všech!
Na dveře se začínalo ozývat klepání a já okamžitě zareagoval a doslova jsem utíkal je otevřít, myslel jsem, že za nimi bude stát Justin, ale spletl jsem se...
B: "Ah, to seš ty."
Maikey: "Jo tvůj nejlepší kamarád, tvoje vrba... Taky tě rád vidím!"
B: "Promiň Maikey."
Maikey: "Děje se něco?"
B: "Ne nic."
Maikey: "To povídej holubům na střeše, já tě totiž znám."
B: "Poslední dobou mi přijde, že mě všichni znají tak jak já sám sebe ne... Pořád mi to totiž někdo říká."
Maikey: "Protože je to pravda... Stačí jeden pohled do tvých očí a si jak otevřená kniha."
B: "Ale mám pocit, že hodně mizerná kniha."
Maikey: "Pane bože, nemáš zase to svoje sebekritický období, že ne?"
B: "Cože? To fakt ne."
Maikey: "Tak co se za tím schovává?"
B: "Všechno."
Maikey: "Takže Justin?"
B: "Proč myslíš, že se všechno točí kolem Justina? Jo je to Justin,"...Vzdal jsem se.
Maikey: "To mi mohlo být jasný, když on je smyslem tvého života."
B: "Myslím, že návštěvní hodiny právě skončily."
Maikey: "Vy jste se pohádali?"
B: "To kdybych věděl."
Maikey: "Nějak jsem ztratil pointu."
B: "Tohle ani žádnou pointu nemá nebo jsem na ní zatím ještě nepřišel."
Maikey: "Briane, ty jsi něco pil?"
B: "No jo, já zapomněl, vždyť jsem alkoholik."
Maikey: "Sakra Briane, ty mě děsíš."
B: "Promiň Maikey."
Maikey: "Neomlouvej se a řekni už mi konečně co se děje?"
B: "Justin zmizel."
Maikey: "Zmizel?"
B: "Jo, slehla se po něm zem."
Maikey: "Co tím myslíš?"
B: "Nevím, jakým jazykem chceš abych ti to řekl, protože to pokaždé vyzní stejně... Justin je v tahu."
Maikey: "Vy jste se rozešli?"
B: "Kolikrát ti mám opakovat, že..."
Maikey: "Že žádnej vztah nemáte, ja vím."
B: "Buď tak hodnej a nedokončuj moje věty."
Maikey: "Já myslel, že nemáš rád, když za sebe dokončují věty páry."
B: "Vadilo by mi to i od naprosto cizího člověka."
Maikey: "Hele, i když je tahle debata opravdu záživná, můžeme se vrátit zpět k tomu, co si myslel tím, že Justin zmizel?"
B: "Prostě je fuč, už den o sobě nedal vědět, nikdo o něm nic neví, i když s tvojí mámou si nejsem tak jistý."
Maikey: "Moje máma? Co ta s tím má společného?"
B: "Včera jsem za ní byl a řekla mi, že neví kde je."
Maikey: "No a to je něco divného?"
B: "Maikey, je to tvoje máma! Víš přece moc dobře, že v momentě co jsem se jí zeptal, jestli neví kde je, tak by mi vymyslela novou přezdívku, dala mi buchty a poslala mě do světa, abych ho našel, ale ona mi místo toho řekla, že se určitě objeví."
Maikey: "Sakra!"
B: "Já vím."
Maikey: "Svět jde do háje."
B: "Cože?"
Maikey: "Justin zmizel a máma zcvokla."
B: "Maikey, co si hulil?"
Maikey: "Haha, vtipný."
B: "Popravdě teď na vtipy nemám moc náladu."
Maikey: "To chápu musíš mít hrozný strach... Dobře už mlčím."
B: "Děkuju."
Maikey: "A co hodláš dělat?"
B: "Proč se mě na tohle každý ptá? Co bych asi tak měl dělat? Jít na policii anebo obletět zemi abych ho našel, prostě se asi rozhodl, že půjde, tak šel."
Maikey: "Tomu nevěříš ani ty... Justin by tě neopustil, nikoho z nás a už vůbec ne bez rozloučení."
B: "A máš k tomu snad jiné vysvětlení?"
Maikey: "No, já... Vlastně ne. A zkoušel si mu volat?"
B: "Tak vidíš a zkoušel... Nezvedal to."
Maikey: "Tohle mi na něho prostě nesedí, měl by ses po něm podívat a i když se to snažíš zapřít tak vím, že taky toužíš po vysvětlení, a kdyby přišlo na nejhorší, tak bys o něj bojoval, prostě bys ho nenechal jít, takže něco musíš udělat."
B: "Já nemusím vůbec nic Maikey... Vlastně musím, musím jít do práce a ty mě zdržuješ, takže se měj."
Maikey: "Já bych tě praštil."
B: "Říkám čau."
Vytlačil jsem ho ze dveří a hodně rychle zavřel, protože ještě chvíli tak bych se mu asi zhroutil do náruče! Šel jsem si sednout a snažil se to rozdýchat, chtělo se mi křičet, nadávat, ničit, ale ani na jedno jsem se nezmohl! Bál jsem se, že se mu něco stalo, ale to už bych se přece dozvěděl, je tu takových lidí, kteří by to věděli, hlavně Jennifer, ta by to věděla jako první a určitě by mi dala vědět, takže si začínám myslet, že mě snad opravdu opustil, vím, že se k němu chovám jako hajzl, ale přece tohle není ten bod, kdy mu došla trpělivost a on to se mnou vzdal... Bez vysvětlení, bez rozloučení! Kdyby si aspoň zvednul ten podělaný telefon, ty blbečku jeden nebo alespoň poslal pohled z místa kde se nacházíš na němž by stálo třeba "Jdi do prdele Briane!" alespoň to, abych se mohl začít smiřovat s tím že je konec s naším... Pane bože, my ho vážně máme, máme vztah nebo asi spíš měli! Všechny okolnosti tomu nasvědčují a mám takové podezření, že se Justin svěřil pouze Debbie s tím co má v plánu a donutil jí přísahat, že mi nic neřekne a bohužel pro mě i kdybych si na ní vzal zbraň, tak by mi nic neřekla, ona a to její dodržování slibů mi někdy leze na nervy! Místo nervózního pochodování jsem se nakonec s neochotou a absolutně vyčerpaný vydal do Kinneticu!
B: "Tede kafe, hodně silný, jeden cukr a bez poznámek prosím."
Ted: "Hned to bude, šéfe."
Hlavně ať mlčí a má neutrální výraz, jinak ho někde pohřbím zaživa!
Ted: "Tady to máš."
B: "Díky."
Ted: "A tady jsou ty papíry, co jsi chtěl, aby je Synthia ofotila."
B: "Děkuju."
Všechno zatím vypadá, že to s přednáškami vzdal...
Ted: "A co Justin?"
Alespoň do teď!
B: "Ty toho nenecháš, že ne?"
Ted: "Ne, mám toho kluka rád a nerad bych aby se mu něco stalo."
B: "Všichni jenom plašíte, určitě se teď nachází někde na pláži."
Bože já si tak blbě nalhávám.
Ted: "Kdybych tě neznal..."
B: "Proč každý při rozhovoru se mnou začíná větu takhle?"
Ted: "Protože je u tebe praktická."
B: "Ah, skvělý... Tak co kdybyste už všichni šli do prdele a nechali mě žít?!"
Ted: "Myslíš si, že můžeš každého poslat do prdele a tím o tebe všichni ztratí zájem, ale tak to není, nikdy nás neodeženeš svými nadávkami ani odtažitostí, máme tě rádi... Já tě mám rád, oba dva vás mám rád a chci, abyste byli spolu, a chci, aby byl Justin v pořádku, tak pro to prosím něco udělej."
Copak jsem na něj po tomhle prohlášení mohl být hnusný, když ho mám rád stejně jako on mě a taky chci aby se to s Justinem dalo do pořádku.
B: "Dobře Tede, slibuju, že se pokusím něco zjistit."
Ted: "Děkuju."
B: "A teď kdyby ses vrátil do práce."
Ted: "Jdu na to."
Už zase jsem doufal, že když otevřu dveře, tak tu Justina najdu a zase jsem se zklamal! Pořád ten samý prázdný loft, který se vždycky rozzářil jen díky Justinovi, jeho nepořádku, jeho smíchu, jeho přítomnosti! To vše teď jsou jen čtyři stěny a postel, ve které budu ležet sám! Za žádnou cenu si nechci připustit, že už ho nikdy neuvidím... Vždyť já ho přece miluju! Ano, miluju ho, tak moc až to bolí, takže se ke mně musí vrátit!
Už to tu zase bylo, ty slzy a smutek a strach, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, kde ho hledat, komu zavolat a pak mi zničehonic zazvonil telefon, ale nenamlouval jsem si, že by to mohl být Justin ani jednou mi to doufání nevyšlo tak proč tentokrát? Chvíli jsem čekal než se ta smska načte, těch pár vteřin bylo jako věčnost a pak když jsem si přečetl první dvě slova, věděl jsem, že je to on! "Ahoj Briane, vím, že by si mě nejspíš nejradši zabil, ale teď nemůžu přijít domů, nejdřív musím něco vyřešit, hlavně se o mě neboj, i když to je asi zbytečný ti psát, ty se přece ničeho nebojíš. Miluji tě a brzo se uvidíme." Ta neuvěřitelná úleva, která přišla, když jsem si to přečetl, byla tak úžasná, věděl jsem, že se na mě nevykašlal, ale taky mě trochu zamrzelo, že si myslí, že o něj nemám strach, ale vlastně má proč, já strach nikdy nedávám najevo! Ale já o tebe mám strach Sunshine, hrozný strach a i když by mě tahle smska měla uspokojit tak tomu tak není! Co musí vyřešit a proč kolem toho dělá takový tajnosti a kde vůbec je když ne se mnou?
No comments:
Post a Comment