Po 5 letech // 7 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

New York

V momentě, kdy jsem zaslechl Brianův hlas, který vyslovoval mé jméno, jsem se celý roztřásl, nevěděl jsem, co mám říct, jen jsem zrychleně dýchal. Brian také nedokázal vydat ani hlásku, vsadím se, že byl stejně vyděšený jako já. Chtěl jsem mu říct, jak moc mi chybí a že bych ho chtěl mít u sebe, ale nakonec jsem se zmohl jen na jediné...

J: "Jak se máš?"

Jak se máš? Vážně? Proboha, co mě to napadlo, to jsem vážně takovej debil?

B: "No dobře a ty?"

Očividně je stejnej debil jako já.

J: "Jo super."

B: "Tak to jsem rád, četl jsem, že budeš mít velkou výstavu v Londýně. Takže gratuluju."

J: "Děkuju, je to pro mě úspěch."

B: "To sis přece vždycky přál - být úspěšný."

Vždycky jsem si přál být s tebou, ale najednou to nějak nedokážu vyslovit.

J: "To ano, je to skvělý."

B: "Jo to je"...Řekl smutným tónem.

Najednou nastalo ticho a mě se zmocnil strach. V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než říct...

J: "Promiň, já musím končit, já prostě... Prostě musím jít, ahoj."

B: "Justi..."...Rychle jsem zavěsil.

Já jsem ten největší debil, který kdy mohl existovat, co mě to napadlo? Jak jsem mu mohl po tak dlouhý době zavolat a plácat takový nesmysly, když jediný, co jsem chtěl říct, bylo, jak moc mi chybí a jak moc ho miluju?! Bože, já jsem kretén! A co jsem vlastně od tohohle čekal? Že mi Brian řekne, jak moc mu chybím? Jo tak to, jsem vážně naivní!

Tohle musím jít někam zapít, jinak se z toho zblázním. Zavolám Peterovi, ten určitě bude mít v zásobě nějakou povzbudivou řeč.

J: "Ahoj, Pete. Nemáš čas? Potřebuju se jít někam napít."

Peter: "Ajéje, něco se stalo, že?"

J: "Já ti to pak řeknu, takhle přes telefon nemůžu,"...Spustily se mi slzy.

Peter: "Dobře, tak přijď do klubu."

J: "Ok za chvíli jsem tam."

Peter: "Zatím."

Spěchal jsem do klubu, jak jsem jen mohl a za chvíli jsem byl na místě...

Peter: "Bože, ty vypadáš. Tak co se stalo? Vyklop to... Počkej nech mě hádat - Brian?"

J: "Jo, Brian."

Peter: "Tak co je to tentokrát? Zase se ti o něm zdálo anebo tě zavalil pocit viny, obzvlášť po tom mém minulém proslovu o tvém strachu?"

J: "Vlastně tak trochu obojí, ale o to teď nejde. Já... já udělal něco fakt šílenýho."

Peter: "Přešel jsi přechod na červenou?"

J: "Ha, fakt vtipný. Něco šílenějšího... Zavolal jsem mu."

Peter: "Cože jsi?!"

J: "Že jsem debil a zavolal jsem Brianovi."

Peter: "No a co jsi mu řekl?"

J: "Zeptal jsem se, jak se má."

Peter: "Prosím tě, řekni mi, že jsem se právě přeslechl."

J: "Bohužel ne."

Peter: "Ty jsi vážně debil."

J: "Díky."

Peter: "Není zač, no a co ti řekl on?"

J: "Řekl, že se má dobře a pak se zeptal, jak se mám já, pak mi pogratuloval k tý výstavě, já poděkoval a řekl, že musím jít a rychle zavěsil."

Peter: "To se mi snad jenom zdá."

J: "Ne, nezdá."

Peter: "No a co s tím hodláš dělat?"

J: "Co bych s tím měl dělat, prostě to nechám bejt."

Peter: "Tak to je výborný nápad, vždyť jo, zahoď příležitost být zase s mužem, kterého miluješ."

J: "Když to říkáš takhle je mi ještě hůř."

Peter: "O to mi jde, musím tě nějak dokopat k tomu, aby si mu zase zavolal, ale pro tentokrát se nebudeš ptát, jak se má, ale řekneš mu všechno, co máš na srdci, je ti to jasný?"

J: "Já nevím, přece jenom jemu taky nebylo zrovna dvakrát do řeči, tak jakou mám jistotu, že to bude chtít slyšet?"

Peter: "No a cos čekal? Že když mu po pěti dlouhých letech zavolá láska jeho života, o které doteď neměl žádné informace kromě článků z novin, tak že ti řekne 'Čau, lásko, kdy přijedeš?"

J: "Ne spíš jsem myslel, že... Kurva, já nevím!"

Peter: "Právě, že nic nevíš a proto se teď zvedni, jdi ven a zavolej mu."

Najednou jsem v sobě měl tolik adrenalinu a odvahy, že jsem udělal přesně, co Peter řekl.

J: "Dobře... Tak já teda jdu!"...Řekl jsem sebevědomým hlasem.

Peter: "Běž! Držím ti palce."

Před klubem bylo plno lidí, nevěděl jsem, kam si mám stoupnout. Nakonec jsem našel místečko, které vypadalo docela klidně a tak jsem mohl udělat to, po čem jsem tolik toužil. Vzal jsem si telefon, naťukal číslo, zmáčkl zelené tlačítko a čekal. A najednou...

B: "Halo?"

J: "Briane, to jsem já Justin."

B: "Justine, jsem moc rád, že voláš, chci ti totiž něco říct."

J: "Vážně? Ne, počkej, já potřebuju, abys mě poslouchal, protože jestli to neřeknu teď tak už nikdy."

B: "Dobře, poslouchám."

J: "Víš, hodně jsem přemýšlel a chci, abys věděl, že..."

Najednou z klubu vyšla parta kluků a začali něco hulákat.

B: "Justine, já tě neslyším!"

J: "Promiň, vydrž chvilku, jen přeběhnu přes silnici na druhou stranu, tady je hrozný rámus."

B: "Jo, dobře počkám."

Přebíhal jsem silnici, když v tom se najednou...

J: "Briane!"

B: "Justine?! Justine?!..."...Tút-tút-tút!

...odnikud vynořilo auto a já už jen stihl zakřičet "Briane!"