BEZ VAROVÁNÍ
Justin přemýšlí o všech svých chybách od návratu z Hollywoodu...
Justin's POV
Jsem idiot. Když se ohlédnu zpět, nemohl bych víc zničit svůj vztah s Brianem, i kdybych se o to pokusil. Je to jako špatná zápletka z filmů z padesátých let: "hloupý" blonďák se snaží přimět nádherného muže, aby se vzdal svého životního stylu playboye a oženil se s ním, a následně spolu žijí šťastně až do smrti.
Dobře, a možná bych toho i dosáhl, až na to, že jsem řekl: "Děkuju, že se ptáš, ale odpověď je ne."
Co to se mnou sakra je?
Myslím, že se musím vrátit o něco zpátky...
Po letech, kdy jsem ho pronásledoval, vyjednával s ním, podváděl ho, hádal se s ním, opouštěl ho (vícekrát, než si dovolím přiznat), kdy mi jím bylo odpuštěno a kdy jsem se s ním usmířil, tak jsem ho nakonec zlomil a následně jsem ho i rozdrtil.
Jedna věc je jistá, nikdy to nebyla nuda. Udělal jsem spoustu chyb, ale zdálo se, že tu bouři přečkáme. Konečně jsme byli na dobrém místě, důvěřovali jsme si a byli jsme šťastní. Dokonce mě požádal, abych se k němu zase nastěhoval, ale nemohl jsem si pomoct. Jakmile byl připravený dát našemu vztahu opravdu šanci, opustil jsem ho kvůli Hollywoodu.
Jistě, povzbudil mě, abych šel. Řekl mi, že to je skvělá příležitost a že bych byl blázen, kdybych ji nevyužil. Ale jeho oči ho zradily. Věděl jsem, že jsem mu ublížil, zase jsem ho opustil pro slávu, a v procesu jsem zahodil vše, za čím jsem se roky honil. Jen o několik dní později jsem byl pryč a musel jsem přemýšlet, proč jsem tak ochotný zahodit vše, co jsem chtěl ode dne, kdy jsme se potkali.
Řekli jsme si, že je to jen dočasné odloučení, že spolu budeme mluvit každý den. Že mě bude navštěvovat a budeme v pohodě. Ale byla to jen otázka týdnů, než se denní rozhovory staly týdenními. Říkal jsem si, že změna času nám ztížila vzájemné spojení. Když jsme si povídali, zdál se být vzdálený, zaneprázdněný, ale ani jeden to neuznal. Následně jsme s filmem (Rage) byli několikrát pozadu. Čím déle jsem byl v Kalifornii, tím víc jsem byl přesvědčený, že se nevrátím. Cítil jsem, jak se odtahuje, ale odmítal jsem si to přiznat nebo udělat něco, abych ho uklidnil.
Oslnil mě Tinsel Town, randil jsem s filmovými hvězdami, vyhříval se na slunci a byl chválen filmovými manažery. Život vypadal jako nekonečná filmová párty s pěknými kluky a s protančenými nocemi až do rána. Pak se vše zastavilo. Stalo se to tak rychle, že jsem měl pocit jako bych dostal ránu bičem. Dobří přátelé, které jsem měl před týdnem, už moje hovory nepřijímali. A aby toho nebylo málo, musel jsem se do týdne odstěhovat z Bretova domu.
Byla to rána pro moje ego a představa, že se po těch měsících vrátím domů s ničím, ve mně vyvolala pocit selhání. Když jsem vešel do loftu, v plné síle mě zasáhla realita toho, že věci nebyly takové, jako když jsem odjížděl. Brian mě možná povzbuzoval, dokonce mě tlačil, abych šel za svými sny. Ale už nebyl tím mužem, kterého jsem tu nechal, který byl připravený přiznat své city ke mně, který chtěl stejné věci jako já. Byli jsme zase zpátky na začátku, roky snažení přišly vniveč. Byl jsem potrestán za to, že jsem věřil, že můžeme mít všechno.
Když jsem ho viděl šukat někoho jiného v naší posteli, rozdrtilo mě to. Ale už dávno jsem se od toho nejlepšího naučil, abych to nikdy nedal najevo. Pevně jsem si nasadil masku a usmál jsem se. Byl jsem odhodlán ukázat mu, že jsem vyrostl a že už mi nemohl ublížit. A on nebyl jediný, kdo se změnil. Zdálo se, že Michael to udělal o 180 stupňů od té doby, co jsem odešel. S Benem si koupili dům na předměstí gayů a už téměř nechodili k Woody's ani do Babylonu.
Nejprve jsem byl všemi změnami šokován, takže vidět Briana, jak se vrací ke svému starému způsobu zvládání bolesti, dávalo perfektní smysl. Ale netrvalo dlouho, než jsem byl vztažen do té bouře. Michael byl nyní společenským motýlem, pořádal večeře a zdobil hernu pro svou dceru. Bojoval s Mel a Lindsay o společnou péči a neskrýval, že si myslí, že je lepším rodičem, než Brian. Věděl, jak zmáčknout všechna Brianova tlačítka, házejíc mu to do tváře. Briana už neuctíval a nepronásledoval ho, jako zamilované štěně. Nyní ho soudil, zacházel s Brianem jako s děvkou a navždy poškodil jejich dosavadní vztah.
Michael byl odhodlaný oženit Rage a JT a trval na prosazování agendy homosexuálních manželství, aby učinil sociální prohlášení. Brzy to ale ovlivnilo Briana, který se domníval, že chci následovat Bena a Michaela do země stepfordských zombie. Nejhorší část je to, že čím víc jsem byl kolem nich, tím víc jsem toužil po Brianovi, kterého jsem tu zanechal, když jsem odešel do LA. Zase jsme se vrátili k tomu odhánění a nahánění. Brian mě nesnášel za to, že jsem doufal, že mi dá to, co Michael a Ben měli, ačkoliv jsem to v té době neviděl.
Kňoural jsem, když Brian chtěl jít ven, vzápětí jsem odmítl jít s ním. Seděl jsem sám a nechal jsem svou mysl cestovat na místo, kde jsem si myslel, že musím mít všechno nebo nic. A to jsem dostal, nic. Měl jsem vědět lépe, než zahnat Briana do kouta, kde se cítil jako zvíře v kleci, když jsem po celou dobu věděl, jaký bude výsledek. Přes to jsem sám sebe nemohl zastavit. Ani jeden z nás neustoupil, a i když jsem viděl tu bolest v jeho očích, protože jsem věděl, že mě chce požádat, abych zůstal, nebyl schopný to říct. A tak jsem odešel od jediného muže, kterého jsem kdy miloval.
Nic z toho mi nezabránilo v tom, abych se necítil jako prvotřídní hajzl a nechoval jako rozmazlené dítě. Pochodoval jsem s Debbie, Michaelem a Benem kvůli návrhu 14, klepal jsem na dveře a pracoval pro telefonní bankovnictví. Jsem si jistý, že to byla facka pro Briana, který byl vždy proti manželství a domácí blaženosti. Vždycky byl upřímný se svými pocity s tím, že byste měli být spolu, protože to tak chcete, ne proto, že jste ze zákona povinni.
Během několika následujících týdnů jsem ho často viděl, když jsem kráčel po ulici nebo rozlepoval plakáty pro benefici. Nemohl jsem přehlédnout tu bolest v jeho očích ani lásku, kterou ke mně stále cítil. Cítil jsem to taky, ale byl jsem příliš tvrdohlavý a chycený v politických věcech, které nás rozdělovaly. Dobrovolně nabídl svůj klub pro věc, ve kterou ani nevěřil, stále byl tím obětavým člověkem, co vždycky, ale nikdo to neuznal. Stále jsem doufal, že si to rozmyslí, že za mnou půjde a vyzná mi svou lásku. Ale to nebyl on, a tak si rezervoval let do Austrálie, aby se dostal co nejdál od všeho, co nenáviděl.
Pak se to stalo... Babylon vybouchl a on tam byl téměř stejně rychle jako sanitky a policejní auta. Přišel pro mě, miloval mě. Byl jsem dezorientován a potácel jsem se v prachu a troskách. Slyšel jsem, jak mě volá, a v jeho hlase jsem cítil strach a paniku. Přitáhl si mě do náruče a já uviděl ty slzy v jeho očích. Držel mě pevně a dával mi vědět, že jsem stále ten pravý. Že budu vždy jediný, koho potřebuje.
Všechny nás to tvrdě zasáhlo, byli jsme v šoku. A přesně tak jsem si ve své mysli odůvodnil jeho chování té noci a to, že řekl ta tři malá slova, která jsem tak toužil slyšet. Teď stojím tady ve svém zchátralém studiu, zuřivě maluji a přemýšlím, co se právě stalo, proč jsem tak hrozně naštvaný. Požádal mě, abych si ho vzal. Brian Kinney mě požádal o ruku! Následně jsem ho obvinil, že přehnaně reagoval kvůli tomu výbuchu. Řekl jsem mu, že to tak ve skutečnosti necítí. Mluvil tady o svých pocitech a já jsem ho naprosto zazdil, úplně jsem ignoroval to, co bylo pravděpodobně tou nejtěžší věcí, kterou mi kdy řekl. Jo, jsem idiot.
Každý si myslí, že je to bastard s ledovým srdcem, ale zdá se, že jsem se této role v poslední době ujal já. Obvinil jsem ho ze změny. Samozřejmě, že ho to bombardování změnilo, všechny nás změnilo. Jak by taky ne? Vážně si myslím, že potřebuji vyšetřit hlavu. Proč moje hlava stále odporuje tomu, co chce moje srdce? Ale zdá se, že přijal moje odmítnutí s rozvahou. Právě se objevil u mých dveří a trvá na tom, že má něco, co mi musí ukázat.
Jedeme už nějakou chvíli a já si pořád hraju se stanicemi v rádiu. Stále se na mě dívá a má obrovský úsměv na tváři. Jsem pekelně nervózní, což je pro mě nové. Brian ve mně vyvolává tolik emocí. Lásku, vášeň, potřebu, vzrušení stejně jako strach, zármutek, lítost a úzkost, ale nikdy, nikdy nervozitu. Šel jsem za ním beze studu, roky jsem ho pronásledoval, tak jistý sám sebou a naší láskou jeden k druhému. Ale v poslední době jsem ho odstrčil a odmítl jsem ho natolik, že se teď bojím, že to opravdu může skončit.
Zpomalí a zahne na dlouhou příjezdovou cestu. V dálce je obrovské sídlo a perfektně upravenou zahradou. Nemůžu si pomoct a říkám si, že mě nejspíš jde zapsat. Bůh ví, že jsem se choval šíleně. Nevypadají přesně takhle psychiatrické léčebny? Krásné zvenku, skrývající to, co se vevnitř opravdu děje. Stále se uculuje a já musím přemýšlet, jestli je na nějakých lécích. Možná budeme do této instituce přijati oba?
Zhluboka se nadechnu, protože nějak vím, že to, co nás čeká uvnitř, navždy změní naše životy.
"Briane. Co tady děláme?"
"Říkal jsem, že ti chci něco ukázat."
"Nemyslíš, že bychom si tom měli nejdřív promluvit?"
Brian jen zvedne obočí způsobem, který mě vždy dostane.
"Poslouchej... Vím, že jsem ti dal plnou moc, když jsem s tebou po tom útoku šel bydlet. Ale... myslím, že bych k tomuhle měl mít slovo."
Zase se vrátil k culení... idiot!
"Proč nejdeme dovnitř a uvidíme, jak to půjde. Slibuji, že je to zcela na tobě, co chceš dělat."
Bože! Jsme zpátky u toho, 'Je to na mně, kde chci být.' Opravdu potřebuje nějaký nový materiál.
"Dobře, ale jen proto, že tady mrzne."
Vytáhne klíč a otevře ozdobné dveře, vybízí mě, abych vstoupil. To je divné. Zajímalo by mě, proč má klíč k sanatoriu.
Rozhlížím se kolem a to místo je nádherné, s bohatým mahagonovým dřevem a velkým schodištěm. Vstup je ještě větší, než moje studio a moje zvědavost je navnaděná. Procházím dlouhou uličkou oken a přicházím ke vchodu do hlavního obývacího pokoje. V obrovském krbu hoří oheň a stropy jsou tak vysoké, že se cítím jako ve velkém hotelu. Rozhlížím se po místnosti a všímám si všech propracovaných detailů starých dřevěných stěn. Je to příjemné a nemohu se ubránit pocitu, že jsem doma.
"Briane. Proč jsme tady? Kdo to tu vlastní?"
"My."
"Koupil jsi tohle místo?"
"Palác pro mého prince."
Jsem ohromený, jak na něj zírám a všechno mi začíná docházet.
"Ale řekl jsem, že si tě nevezmu."
"Už jsi mě někdy viděl vzdát se, když se rozhodnu, že něco chci?"
"Takže to myslíš vážně?"
"Nikdy v životě jsem nebyl vážnější."
Začne padat na jedno koleno a moje srdce se začne vymykat kontrole. Samozřejmě, že neřekne ta slova, jen drží sametovou krabičku. Usmívám se na něj, beru krabičku a dívám se na krásné platinové prsteny.
"Řekni to!"
"Co mám říct?"
"Musíš se mě ptát?"
"Už jsem to řekl!"
"Udělej to znovu!"
Brian se ušklíbl a řekl, "Justine, vezmeš si mě? Zvládneš moji náladovost a záchvaty vzteku? Budeš stát po mém boku a ležet vedle mě každou noc? Slíbíš mi, že mě kurva neopustíš, když nebude po tvém? Budeš mým partnerem tak dlouho, dokud budeme oba žít?"
"Ano!"
"Ano co? Musíš to říct!"
Teď jsem to já, kdo se culí. "Ano. Ano, vezmu si tě. Ano, zvládnu tvůj tvrdohlavý přístup a sarkastické chování. Ano, slibuji, že neodejdu, když se věci zhorší. Ano, vždy tě budu podporovat i tvé rozhodnutí, odejdu s tebou do západu slunce a budu tě milovat až do konce času."
"Hodný kluk!"
Brian se natáhne a stáhne Justina do své náruče, líbajíc ho divoce. Obě jejich srdce rychle bijí, jak si navzájem strhávají oblečení, dokud nejsou nazí na plyšovém koberci před krbem.
"Počkej! Počkej. Chci, abychom si nejdříve nasadili prsteny."
"Nechceš počkat na obřad?"
"Myslel jsem, že tohle byl obřad?"
"Myslel jsem, že chceš velkou svatbu s celou rodinou přítomnou?"
"Sakra ne! Neexistuje žádná šance, že bych chtěl, aby Michael mohl vznést námitky, až se kněz zeptá, jestli někdo neví důvod, proč bychom se neměli brát. Všichni můžou přijít na naši obrovskou recepci a zasypat nás drahými dárky!"
"Každý den se mi stále víc podobáš."
"Učil jsem se od nejlepšího."
Nakonec jsem tedy dostal svého okouzlujícího prince, který mi dokázal, že se pohádky opravdu stávají skutečností.
KONEC
Presne takto to malo dopadnúť!
ReplyDelete