Monday, October 12, 2020

Burning From The Inside // 9 //


BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Michael si ihned všiml, že je něco špatně, "Justine, co se děje?" a vzápětí pochopil, co přesně, když uviděl, kam a především jak se Justin dívá, "Oh, shit. To mi vůbec nedošlo, Justine, chceš... chceš jet domů?"

Justin nereagoval, jeho mysl byla ztracená v tom dni, před 16 lety... zdálo se to nereálné... 16 let... pro něj to najednou bylo jako včera, kdy se procházel po Liberty Avenue, bez cíle, a z nějakého důvodu skončil tady, přímo u toho sloupu, kde se změnil celý jeho život, protože si ho vybral Brian Kinney... a ne jen pro tu noc, ale nakonec pro celý život. Jo, celý život...

"Justine?" Benův hlas byl o něco ráznější a tak se mu podařilo Justina "probudit".

"Uhm, já jen... je to jako by se to stalo včera... zdá se to tak skutečné."

"Jo, já vím," Michael se po něm podíval lítostně. "Pamatuji si to úplně přesně, vyměnil nás za tebe, nechal nás tu stát jako tři pitomce a prostě s tebou odjel... jak já ho ten večer proklínal," jeho smích zapříčinil, že i Justin neodolal a při vzpomínce na to, jak se ti tři tehdy tvářili, se musel smát s ním.

"Byl jsem si jistý, že si to u vás pěkně vyžere, ale bylo by mi to jedno... chtěl jsem jet s ním."

"Já vím, byl jsi odhodlaný... vytrvalé děcko... a moje osobní osina v zadku."

"Jo, časy se ale mění."

"To mění," Michael mu položil ruku na rameno. "Chceš jet domů?"

Justin se na pár vteřin zamyslel a pak se zhluboka nadechl, "Ne. Nemůžu pořád před vším utíkat. Zvládnu to."

Michael s Benem přikývli a ujistili ho, že stačí říct a sednou do auta. Následně společně zamířili dovnitř. Justina začaly zaplavovat střípky vzpomínek na to, jak tu trávili čas... doby, které se zdají být tak blízké, ale přitom jsou už tak vzdálené.

Vzpomněl si na to, jak sebevědomě mu tehdy ukradl ty dva tanečníky a tančil s nimi přímo před ním, odhodlaný dát mu ochutnat jeho vlastní medicínu... a zabralo to, Brian ani chvíli neváhal a Justina si přivlastnil.

Why Gay Culture Feels So Shallow — WUSSY MAG Oh and the shit, shock, horror!

Viděl Briana, ten jeho sexy kukuč, jak okukuje kluky kolem, tehdy ho za to často proklínal, zpětně si ale uvědomoval, jak sexy vlastně byl a na konci dne, bylo jedno, kolik kluků pro něj stáhlo kalhoty, protože vždy přišel za ním... vždycky si našel cestu ke svému Justinovi, který pro něj znamenal nejvíc.

"Támhle jsou Emmett s Tedem," Ben ukázal na parket kde, jak se dalo čekat, tančili jako by jim bylo dvacet.

"Samozřejmě - na parketu," uchechtl se Michael.

"Rozhodně se pořád dokážou hýbat," uznal Justin se smíchem.

Následně se začal rozhlížet kolem, Babylon byl stejný, ale přitom jiný, doba už byla jiná a hlavně majitel byl jiný. Brian ho prodal někdy v roce 2011, kdy usoudil, že ho to už tolik nenaplňuje a dával přednost více domácímu životu. Tehdy tím Justina pěkně vyděsil, Brian Kinney a domácí manžílek... Justin ho podezříval, že to zase dělá kvůli němu, ale pravda byla, že Brian jednoduše došel do bodu, kdy z toho vyrostl a věděl, že jsou důležitější věci, které se nacházely mezi čtyřmi stěnami jejich domova. Ne, že by tam pak už snad nechodili, ale bylo to už jiné a užívali si to.

"Justine, zlatíčko!" Justin si ani neuvědomoval, že k němu Emmett běží, dokud ho doslova nemačkal v náruči, "Jsem tak rád, že jsi tady!"

"Uh, Emme, já... já taky... a byl bych rád, kdybys mě neudusil."

"Ups, promiň," Emmett se uchechtl. "Sekne ti to," mrkl na něj, jako by byl bonbon, který by rád rozbalil.

Justin se jen pousmál, červenajíc se, téměř zapomněl, jaké to je být v blízkosti Emmettovy bláznivé povahy.

"Já vynechám to dušení," pronesl Ted těsně, než ho objal jako normální člověk. "Moc rád tě vidím."

"I já tebe, Tede. Vás oba."

"Doufám, že jsi připravený na ten neeejlepší večer," zatleskal radostně Emmett.

"Emme, Justin se ještě ani nestačil rozkoukat," krotil ho Michael.

"Samozřejmě, já vím, pomalé krůčky," usmál se nevinně.

Justinovi ale vzápětí něco došlo, "Kde jsou Blake s Drewem?"

"Oh, Blake se na to dneska moc necítil," vysvětlil Ted.

"Jo a Drew už měl něco jiného," přidal se Emmett.

"Jinými slovy, usoudili jste, že bude lepší, nedávat mi najevo svoji děsnou zamilovanost, protože bych se mohl složit?"

Oba se začala překřikovat, že o to tady rozhodně nejde, ale když pochopili, že Justina neoblbnou, vyšli oba s pravdou ven, "Tak nějak."

"No tak pro příště budu rád, když je vezmete s sebou a nebudete předpokládat, že jsem ze skla," ač Justin říkal tohle, byla tu část jeho, která jim za to byla vděčná, opravdu si nebyl jistý, že by zvládl koukat se na to, jak jsou všichni šťastní a zamilovaní, zatímco on si stojí za tím, že takové pocity už nikdy nezažije.

Pokud se však má někdy zase cítit normálně, potřebuje, aby se k němu ostatní normálně chovali, proto byl rád, že mu to oba odsouhlasili.

Společně si šli následně objednat drinky, Justin věděl, že je rozhodně bude potřebovat, pokud se má uvolnit. Emmett s Tedem dlouho nevydrželi sedět a byli na parketu téměř v jednom kuse... stejně jako před všemi těmi lety.

Justin musel vzpomínat na svoje chvíle na tomto parketu, chvíle štěstí, které se tehdy zdály být nekonečné...

Happy birthday, mitakay!: aaa_mazing — LiveJournal queer as folk brian kinney justin taylor qaf myqaf2* kinneysexual •

"Měli byste tam jít taky, nemusíte mě hlídat."

"Co? My tě nehlídáme," ohradil se Michael.

"Jo, rádi ti děláme společnost," přidal se Ben.

"Prosím vás, v podstatě máte křeče z toho, jak moc byste si chtěli jít zatancovat... tak běžte! Hned! Já to opravdu zvládnu."

"Jsi si jistý?"

"Ano, Mikey, jsem."

"No... tak jednu písničku," zachichotal se Michael a už táhl Bena na parket.

Justin se musel usmívat, byl rád, že jsou šťastní... ještě před pár týdny se zdálo, že nejsou daleko od rozvodu a teď se sebe zas nemohli nabažit. A Ted s Emmettem? To byli jednoduše taneční blázni. Ani jednoho z nich nerozhodili pohledy mnohem mladších kluků, kteří kolem nich tančili.

"Měl bys tam být s nimi," ozval se náhle Brianův hlas.

"Ne, teď ne," zašeptal si Justin zoufale, to poslední, co potřeboval, bylo, aby ho někdo viděl povídat si sám se sebou. "Běž pryč."

"Nemůžu. Chceš mě tady."

"Jo, to chci... ale tvoje opravdové já."

Justin se snažil mluvit opravdu potichu a naštěstí tu většina lidi byla přiopilých nebo na drogách, takže jim vlastně ani nepřipadal tak divný.

"Běž si zatančit, Justine, potřebuješ to."

"Ne bez tebe."

"Budu přímo tady."

"Já prostě... nemůžu."

"Jen pro dnešek... nech mě pro dnešek jít a žij trochu. Prosím. Chci tě vidět tančit."

Justin stoprocentně přicházel o rozum, o tom už nebylo pochyb, ale tyhle jeho konverzace s Brianem, byly to nejlepší, co teď měl a i když nebyly skutečné a občas ho vážně přiváděly k šílenství, věděl, že kdyby Brian měl tu možnost s ním teď mluvit, řekl by mu to samé... a tak Justin musel. Kvůli němu. A hlavně kvůli sobě. Proto do sebe vyklopil zbytek svého drinku a vydal se na parket za svými přáteli rozhodnutý dneska prostě všechno nechat jít.

Vyvolalo to v něm spousty vzpomínek a pocitů, ale poprvé po dlouhé době se necítil smutně, přemýšlejíc o Brianovi, právě naopak, jeho sunshine úsměv se mu rýsoval přes celý obličej, cítil se... volně. A užíval si každou vteřinu.

Zavřel oči a nechával se unášet hudbou, stačilo málo a v mysli se vrátil do minulosti, kde stačil jeden tanec s Brianem a všechno, co bylo v jeho životě špatně, se jednoduše rozplynulo.

 

Najednou však byla jeho představivost mnohem intenzivnější, mohl cítit, jak ho Brianovy ruce objímají, jak se Brianovo tělo tiskne zezadu na to jeho a zcela se tomu oddal, cítil se tak šťastně. Oči měl stále přivřené a jejich těla jako by se stala jedním, společně synchronizovaní s hudbou... tak, jak tomu vždy bylo... a být mělo.

Jenže všechno dobré musí nakonec skončit a tak stačilo málo k tomu, aby si Justin uvědomil, že tohle není pouze v jeho hlavě, opravdu ho objímaly ruce, tisklo se na něj tělo a rty líbaly jeho krk... ale přišlo kruté uvědomění v tom, že nic z toho nepatřilo Brianovi nebo tedy Justinově představě Briana...

"Jsi tak sexy," ozval se nadržený hlas v blízkosti jeho ucha.

A Justin nebyl schopný nijak reagovat, byl najednou naprosto paralyzovaný, poslední, kdo se ho takhle dotýkal, byl Brian... ale teď tu stál, s rukami cizince na svém těle... a mohl jen cítit úzkost, která se rozlévala jeho tělem a studený pot běhající po jeho kůži... a jeho dech, jak začal zrychlovat, když jeho vnitřní panika začínala nabírat na síle...

Ale z nějakého důvodu v sobě najednou dokázal najít sílu a bojovat s tím, porazit ten příšerný pocit bezmoci... a v další chvíli věděl jenom to, že křičí na toho za sebou, aby jej okamžitě pustil...

"Zbláznil ses nebo co?"

Pravděpodobně, problesklo Justinovi hlavou. Ale v momentě, co byl uvolněn z jeho sevření, na nic nečekal a prostě utíkal pryč, nohy mu pomalu ani nestačily, jak rychle se snažil dostat ven na čerstvý vzduch... až teprve tam se byl schopný pořádně nadechnout...

"Justine! Co se děje?" Michael za ním přiběhl, vyděšený. "Otočil jsem se a jen jsem viděl, jak utíkáš pryč... co se stalo?"

"Můžeme... můžeme jet domů prosím?"

"Jo, já jen dojdu pro Bena, dobře? Počkej tady."

Michael se zmateně vydal zpátky do Babylonu a Justin jen přikývl, ačkoliv ani nebyl schopný pořádně vnímat, co se kolem něj děje. Ani když seděl v autě, nebyl schopný se uvolnit a reagovat na žádné jejich otázky. A když konečně stáli před domem, vlítl do něj jako lavina a po schodech vyběhl do svého pokoje. Potřeboval ze sebe sundat oblečení, které ho dusilo a škrtilo zároveň... tak se alespoň cítil.

Necítil se bezpečně, až dokud nebyl v posteli, zachumlaný v dece až nad hlavu. Najednou si připadal jako malý kluk schovávající se před příšerou pod postelí... ale on se vlastně schovával před příšerou... která však byla mnohem děsivější a reálnější, než ta z jeho dětství.

----

Když se Justin ráno probudil, byl přesvědčený, že už dočista přišel o rozum a usoudil, že bude nejlepší, když tenhle pokoj už pro dobro všech raději neopustí... ale to by nebyl Mikey, kdyby se držel zpátky...

"Můžu?" nakoukl mezi dveřmi.

"No, už jsi tady," Justin se posadil na posteli, se zoufalým výrazem ve tváři.

Michael se posadil k němu, "Už mi povíš, co se stalo?"

"Je to hloupost."

"No hádám, že zas taková ne vzhledem k tomu, jak jsi reagoval."

"Reagoval jsem přehnaně... ačkoliv v tu chvíli jsem jinak reagovat nedokázal..."

Justin mohl vidět, jak napnutě na něj Michael kouká a tak usoudil, že bude jednodušší mu prostě vysvětlit, co se včera stalo.

"Oh, Justine..."

"Já vím, zešílel jsem."

"Ne. To rozhodně ne. Tvoje reakce byla naprosto normální. Věř mi, kdyby šlo o mně... reagoval bych úplně stejně."

Justin se nemohl rozhodnout, zda to Mikey myslí vážně nebo to říká, jen aby se cítil lépe, ale jisté bylo, že mu za to byl vděčný.

"Kdy máš další schůzku s doktorkou Brownovou?"

"Příští středu, proč?"

"Možná bys měl jít dřív."

"Takže si myslíš, že jsem zešílel."

"Ne. Ale chci, aby ti bylo líp."

"To chci taky, ale nevím... jak na to. A vím, že terapie mi s tím má pomoct, ale... chtěl bych to zkusit taky sám."

"Dobře, co myslíš, že je nejlepší. Ale..." Mikey se zarazil.

"Co?"

"Přemýšlel jsem a... nechceš zkusit zajít za mámou?"

Justina bodlo u srdce. Odstřihnout mámu ze svého života pro něj byla asi ta nejtěžší věc, kterou kdy udělal... ale tehdy měl pocit, že nemůže jinak. Ne po tom, jakou roli v tom všem sehrála... do dneška nedokázal zapomenout na slova, která vyšla z jejích úst, která naprosto zlomila jeho srdce... byla mu připomínkou nejhoršího okamžiku jeho života... a i když se dnes nenávidí za to, jak to tehdy (ne)zvládl, neumí si představit, že by teď nakráčel k jejím dveřím...

"Ne, to nejde."

"Justine... je to tvoje máma... nemyslíš, že je na čase to s ní urovnat?"

"Já nemůžu, ne po tom, jak jsem se k ní choval... nejspíš by mi ani neotevřela dveře."

"Jsem si jistý, že otevřela, ale oba víme, že ty dveře mezi vámi, jsi zavřel ty."

"Mikey, prosím..."

"Dobře, fajn. Nutit tě nemůžu. Jen o tom popřemýšlej, dobře?"

"Popřemýšlím."

Michael následně odešel a zanechal Justina svým myšlenkám, ve kterých věděl, že to s ním Mikey myslí dobře, ale Justin na to jednoduše nebyl připravený. Ne, že by ji vidět nechtěl, ale má pocit, že kdyby jí ve svém momentálním stavu měl čelit, sesypal by se jako domeček z karet.

Věděl však, že si potřebuje s někým promluvit, s někým jiným, než je Mikey, jeho terapeutka a imaginární Brian, a tak sebral telefon a dotyčného vytočil.

O necelé dvě hodiny se nacházel v kavárně, čekajíc...

"Ahoj," ozval se jemu dobře známý hlas za jeho zády.

Justin se hned postavil a otočil se k ní, "Daphne," vydechl s úsměvem. "Jsem rád, že jsi přišla."

"Samozřejmě, že jsem přišla."

Vzájemně se objali, připomínajíc si léta jejich přátelství a následně se posadili. Daphne si objednala vanilkové Latte.

"Tak jak se máš, Justine?"

"Jo, dobře..." Justin se zarazil, když si uvědomil, že kvůli přetváření tu není, "Myslím, že začínám šílet nebo jsem už možná zešílel, abych řekl pravdu."

"Justine," Daphne se natáhl a svou rukou chytila tu Justinovu. "Víš, že jsem tu pro tebe."

"Já vím. Promiň, že jsem se tak dlouho neozval."

"Po tom, co se stalo, se není čemu divit. Potřeboval jsi vypadnout... být tebou, udělala bych to samé."

"Jo, ale místo, aby mi to pomohlo, to udělalo přesný opak. Odstřihl jsem ze svého života všechny a utápěl jsem se v žalu sám... a ani o tři roky později jsem se vůbec nikam neposunul."

Daphne na něj koukala naprosto zničeně a netrvalo dlouho, než si slzy našly cestu po jejích tvářích...

"Tak moc mě to mrzí, Justine..."

"Daph."

"Byl to můj nápad. Můj podělanej nápad, celej ten večer..."

"Daphne, no tak. Jen jsi mi byla kamarádkou."

"Jo a podívej, jak to dopadlo..."

Justin byl zcela zaskočen tím, jak vině se Daphne cítí kvůli tomu, co se ten večer stalo. Ale on jí to nikdy nedokázal zazlívat.

"Byla to jen hloupá nehoda, Daphne..."

A v tu chvíli jako by mu to došlo, ten význam slova nehoda... najednou skoro jako by pochopil, že to, co se stalo, byla jen souhra blbých náhod, které vyústily v tragédii.

2 comments:

  1. Už sa teším na ďalšiu.Je to úplná paráda.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Moc děkuju! Jsem ráda, že tě povídka baví😊

      Delete