Burning From The Inside // 7 //

VAROVÁNÍ 18+

Justin's POV

Justin si vzal taxi, aby ho odvezlo k Mikovi a Benovi domů, na to, aby tam došel po svých, byl zkrátka až moc opilý. Po tom, co mu řekla Cynthia, do sebe jednoduše házel jednoho panáka za druhým. Ale ani to nebylo dost na to, aby se mu otupila mysl na tolik, aby na všechno dokázal zapomenout. Poprvé v životě si snad přál, aby šel kolem Hobbs s pálkou, jakkoliv hrozně to znělo... ale vážně už nemohl.

"Justine!" dveře se otevřely dřív, než Justin stihl zazvonit.

"Mikey."

"Kde jsi byl? Víš, jak jsme se o tebe báli?"

"Je mi 33, tati."

"Justine..."

Michael se nadechoval, aby mohl pokračovat, rozhořčený, ale když viděl, jak se Justin tváří, věděl, že tohle je to poslední, co potřebuje.

"Udělám mu čaj," nabídl se Ben a zamířil do kuchyně.

"Pojď si sednout," Michael ho vzal za loket a zamířil s ním ke gauči. "Jsem rád, že jsi v pořádku."

"Ale já nejsem v pořádku," Justin se zoufale uchechtl. "Nejsem ani trochu v pořádku."

"Chce to jenom čas..."

"Čas? Jsou to už tři roky! A já nejsem schopný ani zůstat u jeho hrobu..."

"Každý truchlí jinak."

"Sakra, Mikey, přestaň! Přestaň mě utěšovat, zastávat se mě, říkat mi, že to bude dobrý! Prostě přestaň... Brian byl tvůj nejlepší kamarád a ty se chováš, jako by tohle všechno bylo normální! Měl bys mě nenávidět!"

"Ty si myslíš, že je tohle pro mě snadný? Ani nevíš, jak moc mi chybí a dal bych cokoliv za to, aby odtamtud vyvázl živý... nic z tohohle není normální! Ale, Justine, Brian tě miloval a ujistil se, že před sebou budeš mít dlouhý život... tak ho teď sakra nezahazuj! Já ti to rozhodně nedovolím."

Justin na něj dokázal jen zírat se skelnýma očima. Věděl, že má Mikey pravdu, že Brian ho zachránil, protože ho miloval, protože chtěl, aby žil dlouho... a z něho je teď hromádka neštěstí. Ale neví, co má dělat, protože to tak strašně bolí.

Když dopil čaj, který mu Ben připravil, zamířil do postele. Nebyl ani schopný ze sebe sundat oblečení a následně se s tichými slzami oddal spánku.

----

(Pittsburgh, May 2013 - minulost)

Brian's POV

"Jsi si tím jistý, Briane?" ujišťovala se Cynthia už po několikáté.

Brianovi škublo v lícních kostech, ale pak se zcela přímým výrazem řekl, "Ano, jsem. Kinnetik je jenom firma, navíc Ted je víc, než schopný se o něj postarat... ale Justin... Justin je to, na čem záleží."

Cynthia se usmála, pyšná na svého šéfa, "Myslíš, že Ted bude souhlasit?"

"Bude muset, pokud chce mít práci."

"Jinými slovy, když ti řekne ne, tak ho vyhodíš?"

"Ano," Brian se samolibě usmál.

"Celý ty," Cynthia se smíchem opustila jeho kancelář.

Brian se opřel do křesla a díval se na papíry ležící před ním na stole, papíry, které jeho zbaví postu šéfa a udělají ho z Teda. Looser Theodor mi bude dávat rozkazy, pomyslel si Brian s úšklebkem.

"Ťuky, ťuk," ozvalo se náhle u dveří.

Brian zvedl pohled a uviděl svého prince. Musel se usmát, stejně instinktivně jako pokaždé, co ho vidí. Pak ho ale přepadla vnitřní panika, když si uvědomil, co leží na jeho stole a rychle začal papíry skládat do hromádky, kterou následně uložil do šuplíku.

"Hey," řekl mu následně s úsměvem.

"Co to tam máš?"

"Ale nic. Jen práce."

"Uh-hmm," bylo mu jasné, že mu Justin nevěří ani nos mezi očima, ale naštěstí se v tom nešťoural. "Doufám, že nevadí, že jsem sem tak vpadl," Justin k němu přitančil a posadil se mu na klín.

"Nikdy," Brian se natáhl a věnoval mu polibek. "Ale co tě sem přivádí?"

"Byl jsem za mámou, tak jsem si řekl, že to vezmu tudy."

"Ách, jsi génius," Brian mu zabořil nos do krku a nasál vůni. "Jak jí je?"

"Dobře. Doufá, že brzo přijdeme na večeři."

"Samozřejmě."

"Tak jsem jí řekl, že příští týden by to šlo."

"Samozřejmě."

"Těší se."

"Samozřejmě."

"Máš ve slovníku i jiné slovo než samozřejmě?"

"Samozřejmě."

"Hey!" Justin ho bouchl do ramene a oba se začali smát. "Víš," Justin se přitiskl blíž k němu.

"Anoo?"

"Dlouho jsme to nedělali na tomhle stole."

"Vážně?"

"Uh-hmm. Moc dlouho," Justinova hbitá ruka začala zápasit s páskem Brianových kalhot.

"Aaach," Brian se zachvěl, když se Justin dotkl jeho tvrdnoucího penisu.

"Hmmm, co to tu máme," Justin začal přejíždět po celé délce, jak Brian nabýval na velikosti.

"Jsi ďábel."

"Učil jsem se od nejlepšího," Justin se samolibě zaculil.

Následně se přisál na Brianův ušní lalůček a přiměl ho hlasitě zasténat.

"Fu-fuck," Brian zaklonil hlavu a Justin tak jazykem přejel přes jeho ohryzek, zatímco jeho ruka začala přidávat na tempu. Mohl cítit preejakulát, který stékal po Brianovu péru. Vzájemně si vzdychali do úst za občasných vášnivých polibků.

"Udělej se pro mě," Justin zašeptal u jeho ucha, když viděl, jak blízko Brian je.

"Shiit," Brian se chytil za kraj stolu a vzápětí hlasitě vyvrcholil, prsty na nohou se mu zkroutily.

"Shhh, Briane," Justin se začal smát a studem zabořil obličej do Brianova ramene, představujíc si, kolik lidí to asi slyšelo.

"Jestli si moji zaměstnanci budou myslet, že jsem zvrhlík, můžeš za to ty."

"Řekl bych, že to už si myslí."

"Pravda," Brian se zasmál. "Ale myslel jsem, že si to chceš rozdat na stole."

"Změnil jsem názor. Tohle bylo jen pro tebe."

"Jak šlechetné, Sunshine."

"Ale večer..." Justin zašeptal a dál nepokračoval, místo toho se zvedl na odchod.

"Co večer?" Brian se na něj podíval toužebně.

"Uvidíš."

S tím Justin opustil jeho kancelář a za smíchu Cynthie a pohledu ostatních následně i Kinnetik. Brian si vzápětí zapnul kalhoty a šel si užívat poslední chvíle coby šéf téhle firmy.

Jenže zhruba o dvě hodiny později se na displeji jeho telefonu objevilo Justinovo číslo...

"Nech mě hádat, lituješ, že jsi mě nenechal ošukat tě na tom stole?" Brian si olízl ret.

"No, rozhodně jsem toho měl využít... dokud jsem měl možnost," tu poslední část spíš zašeptal a nervózně se zasmál, Brian automaticky věděl, že je něco špatně.

"Co se děje?"

"Slib, že se nebudeš zlobit a že nebudeš vyvádět, až ti to řeknu."

"Justine!"

"Slib mi to."

"Jesus Christ, slibuju! A teď mi to řekni..."

"Měl jsem menší nehodu..."

"Co?" Brianova židle narazila do zdi za ním, jak prudce se zvedl.

"Přehlédl jsem červenou... nebo teda dalo by se říct, že jsem ignoroval oranžovou a doufal, že to stihnu... rozhodně jsem se poučil."

"Počkat, ty jsi boural?" Brianův tep vystřelil až ke stropu.

"Jo, ale jsem v pohodě... teda na to, jak dopadlo to auto... za který se omlouvám. Vím, že jsi mi ho dal a měl jsem se o něj starat a..."

"Pro Krista, to auto je mi ukradený. Co se stalo tobě? Nebo víš ty co, za čtvrt hodiny jsem v nemocnici," Brian zaklapl telefon a doslova vyběhl k autu.

Přesně jak slíbil, tak už za 15 minut probíhal dveřmi nemocnice a sestry na recepci se ptal, kde Justina najde. Pokoj 113.

"Fuck," Brian se zarazil mezi dveřmi, když Justina zahlédl.

"Vím, vypadal jsem už i líp. Teď bych si opravdu mohl střihnout tu roli ve Walking Dead," Justin se přihlouple zasmál.

Brian šel hned k jeho posteli a chytil ho za ruku, pohled na něj byl děsivý. Pravé oko měl celé fialové a nad obočím měl sešitou ránu. Ale to bylo ještě nic v porovnání s jeho pravou nohou, která se až nad koleno nacházela v sádře.

"Mám zlomenou holenní kost a pěkně naražené koleno... možná budu muset na operaci, ale to se uvidí až zítra. Prý by to mohlo srůst samo. Ale čeká mě spousta rehabilitace."

Brian byl zcela otupělý a neschopný vnímat, co mu Justin říká. Byl jenom rád, že je naživu a neustále se ho dotýkal, aby se o tom mohl přesvědčovat.

"Ten v tom druhém autě je na tom díky bohu líp, naštěstí v něm byl sám, neodpustil bych si, kdyby... ani na to nechci myslet. Jsem idiot. A jsem si jistý, že mu budeme muset koupit nové auto, pokud nechci jít sedět," Justinův šok ho neustále nutil se smát, byl to jeho způsob, jak se s tím vyrovnat.

"Klidně mu koupím i vilu, pokud bude chtít, hlavně, že jsi v pořádku."

"Vážně mě to auto mrzí."

"Shh," Brian natiskl svoje čelo k tomu Justinovu a povzdychl si, ne však zoufalstvím, ale úlevou, "Jestli mi tohle ještě někdy uděláš, zabiju tě sakra sám."

"Vždycky romantický," zasmál se Justin.

Justin naštěstí operaci nepotřeboval, což byla pro oba obrovská úleva, co však potřeboval, bylo křeslo, protože na tu nohu nesměl vynakládat téměř žádný nápor, pak by se to s tou operací totiž mohlo přehodnotit a tomu se chtěl vyhnout.

Všichni samozřejmě hned chtěli přiložit ruku k dílu a pomoct jim, především Debbie s Jennifer, které jejich dům zaplnily tunou jídla a vrhly se i do úklidu, když už tam byly. Emmett s Tedem se nemohli dočkat, až Justinovu sádru nějak pomalují a vyzdobí. A Michael s Benem nabízeli morální podporu. Dokonce i holky slíbily, že přijedou, protože se děti chtěly ujistit, že je jejich strejda v pořádku, stejně jako ony.

Brian se rozhodl vzít si volno a celou tu situaci ohledně postu šéfa posunout na dobu neurčitou, teď se chtěl hlavně soustředit na Justina, tohle muselo počkat.

"Kdybyste cokoliv potřebovali..."

"Já vím, Debb, já vím," Brian ji společně s Jennifer doslova tlačil ke dveřím.

"Neměla bych tu raději zůstat?" ujišťovala se Jennifer už asi po desáté.

"Není třeba, zvládnu se o něj postarat."

"Ale..."

"Ne, žádné ale, jste hodné a oba si té pomoci vážíme, ale budu k vám zcela upřímný... za chvíli z vás asi zešílím, takže..." Brian natáhl ruku ke dveřím. 

Obě se jen pousmály, vědomy si toho, že umí být někdy opravdu nad hlavu a tak se rozhodly poslechnout a odejít. Hned, jak za nimi Brian zavřel dveře, natiskl svoje čelo na dveře a úlevně vydechl.

"Už jsou pryč?" Justin se na něj podíval nadějeplně z postele.

"Ano," Brian sebou plácl vedle Justina.

"Díky bohu, už jsem se bál, že tu zůstanou."

"Tvoje máma to plánovala."

"Bože. To by bylo větší peklo, než moje noha."

"Souhlasím."

Brian se začal pohodlně uvelebovat a Justin najednou mohl zcela vidět, jak moc unavený musí být. Justin byl v nemocnici tři dny a Brian tam s ním byl v podstatě celou dobu kromě chvil, kdy ho Justin vyhnal, aby si dal alespoň sprchu a trochu se prospal - se sprchou poslechl, se spánkem to bylo horší - tudíž bylo pochopitelné, že už funguje na záložní generátor, který teď pomalu přestává fungovat.

Justin se tak jal hlazení Brianových vlasů a drbání jeho zad, což mělo za následkem, že během následujících pěti minut usnul. Pohled na něj byl k nezaplacení, Justin se nemohl vynadívat.

----

(současnost)

Justin's POV

Když se Justin probudil, pocítil příšernou bolest hlavy. Přísahal by, že po tom, jak poslední roky pije, by na to měl být už zvyklý, ale opak je pravdou. A ne jen to, zase se ozývala jeho pravá noha. Občas se to stávalo, ta bodavá bolest v holeni, doktoři mu vysvětlovali, že je to následkem toho, že nezačal včas s rehabilitací kvůli tomu, co se stalo. Zpětně by se i snad smál tomu, kolik se toho tenkrát podělalo v tak krátké době. A kolik by toho dnes bylo jinak, kdyby tenkrát neignoroval tu podělanou oranžovou... osud má rozhodně zajímavý způsob, jak lidem vstoupit do cesty.

Konečně ze sebe shodil to alkoholem a kouřem zapáchající oblečení a šel to ze sebe smýt. Následně si připadal jako nový člověk... teda skoro. Vlastně vůbec, ale tohle lidi zkrátka říkají. Poté se se studem konečně vydal dolů čelit těm dvěma...

"Dobré ráno," vysoukal ze sebe.

Oba vzhlédli od své snídaně a novin, aby se na něj podívali. Naštěstí jejich pohledy nenaznačovaly, že by se na něj nějak zlobili, za což byl opravdu vděčný.

"Dobrý ráno," řekli oba současně.

"Máš hlad?" zeptal se Michael. "Nechtěli jsme tě budit, ale udělám ti taky míchaná vajíčka, jestli chceš... nebo něco jiného?"

"Nesmysl, něco si udělám. Vy už jste pro mě udělali dost."

"Stejně musím udělat i holkám s dětmi, takže se posaď a nech to na mě."

V Justinovi v tu chvíli úplně zatrnulo, ne, že by na to byl zrovna pyšný, ale v tom všem naprosto zapomněl na tu čtyřčlennou rodinku.

"Oh," vydechl a raději se posadil, vědomý si, že nemá smysl se s Michaelem hádat.

"Asi je dojdu vzbudit," ozval se Ben. "Nebo to budou mít k obědu místo k snídani."

Ben odešel a Justin hlasitě polkl, moc si ze včerejška nepamatoval a tak opravdu doufal, že toho jeho včerejšího výstupu oni nebyli svědkem.

"Prosím tě, řekni mi, že holky ani děti mě včera neviděli... nebo možná spíš neslyšeli," Justin se zoufale podíval na Michaela.

"Nemyslím si. Šli spát asi hodinu předtím, než jsi přišel."

"Oh, díky bohu."

"Musíš se dát dohromady, Justine," Michael se na něj podíval se zcela vážným obličejem a nehodlal si brát servítky, "Když Brian umřel... myslel jsem, že už nebudu schopný se normálně nadechnout, bylo to jakoby vzal kousek mě s sebou. A myslím, že to je normální. Ale, Justine, ty se chováš, jako bys tam umřel s ním, jako bys už neměl žádný život, nikoho... máš nás, máš lidi, kteří tě milují a které ubijí vidět tě takhle. Kdyby tě viděl Brian... nepoznával by tě a nezastavil by se, dokud by nezískal zpátky toho kluka, kterého tak moc miloval. Já vím, že nejsem Brian, nikdo nikdy nebude Brian a taky vím, že nemám žádné právo říkat ti, jak máš žít svůj život, ale... nedovolím ti, aby ses zničil, protože by mi to Brian nikdy neodpustil. A buďme si upřímní, neodpustil by to ani tobě."

Justin nebyl schopný jediného slova. Ale bylo to poprvé, kdy si uvědomoval, jak moc svým chováním ovlivňuje všechny kolem a bylo to jako rána z čistého nebe. Věděl, že pokud nechce zasáhnout úplné dno, musí nechat ostatní, aby mu pomohli, a musí začít dávat svůj život dohromady.