BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Od chvíle, co jsme dorazili na chatu, mi přišlo všechno skvělý, tedy pokud nepočítám přímo příjezd, kdy jsem nebyl schopný vylézt z auta a musel mi pomoct Aaron, což Briana jaksi vykolejilo. Ale následně, když se o mě Brian staral, ještě k tomu s takovou láskou, nemohl jsem si být už zkrátka jistější, že být s ním je opravdu to nejlepší, co mě kdy potkalo. Až jsem si nadával do idiota za to, že jsem vůbec uvažoval nad možností ho opustit. A taky za to, co jsem udělal a co se Brian nikdy, ale opravdu nikdy nesmí dozvědět... původně jsem mu to říct chtěl, nerad mu lžu, ale tohle není jen o lhaní, tohle je o tom, že mu nechci ublížit. Nechci, aby mi přestal věřit, a nechci, aby si myslel cokoliv, co by napadlo mě, kdyby tohle udělal on. Navíc jsem si vědom toho, jak Brian žárlí na Aarona, nepřiznal by to ani kdyby ho mučili, ale stačily mi ty jeho pohledy, když mi Aaron udělal kakao a následně si se mnou povídal, dělal jsem, že to nevidím, ale ty pohledy jsem doslova cítil a i když jsem věděl, že to Briana štve, bylo lepší držet si Aarona poblíž, než riskovat, že bude kdo ví kde a narazí na Briana, kterému vše vyžvaní a vzhledem k tomu, že teď nemůžu chodit si to nemůžu dovolit o to víc. Nebudu však lhát, když Brian následně přispěchal, aby náš rozhovor přerušil a vetřel se mezi nás, dělalo mi to dobře... vědět, že dává najevo, že jsem jeho a že má Aaron dát ruce pryč.
Emmett: "Jak moc myslíš, že na ně Debb řve?" smál se.
J: "Huh?" pohlédl jsem na něj probuzen ze svých myšlenek.
Emmett: "Debbie! Telefonují s ní už nějak dlouho... asi jim dává pěknou čočku."
J: "Je to Debb, dá se to čekat. Navíc když jste se všichni sebrali a nikomu nic neřekli."
Emmett: "Zlatíčko, pokud jde o tebe, tak Brian jde přes mrtvoly, aby se k tobě dostal... oznámit někomu, že za tebou jede, bylo to poslední, co ho trápilo."
Musel jsem se usmát natolik, že jsem si nakonec skousl tvář, abych s tím přestal. Ale těšilo mě jednoduše to vědomí, že si i všichni kolem všímají toho, čeho je Brian kvůli mně schopný.
Emmett: "Měl si ho vidět, byl vyděšenej k smrti, když nevěděl, co přesně s tebou je..."
J: "Neblbni."
Emmett: "Fakt! Je to pan 'nedávám najevo, co cítím ani co si myslím' ale když jde o tebe, ne vždy mu to vyjde... zvlášť, když se ti něco stane."
J: "Jo, ale... bylo by fajn, kdyby se naučil vyjadřovat, co cítí, i když se mi nic nestane."
Emmett: "No, na tom bude muset ještě zapracovat nebo za něj ty zprávy budu posílat častěji."
Zasmál jsem se, protože mi to zkrátka přišlo vtipné, ale pak mi najednou došlo, co vlastně řekl a následně jsem se podíval na jeho obličej a uviděl jsem zděšení, protože mu podle všeho došlo, že řekl něco, co říkat rozhodně neměl... Jak to, sakra, myslí?!
J: "Emmette?"
Emmett: "Eh-hmmm," provinile na mě pohlédl.
J: "O čem to mluvíš?"
Emmett: "Eh... já... no... to..."
Zatímco tam něco blekotal ve snaze vyhnout se odpovědi tak mi to došlo... byla tu jen jedna jediná zpráva, která mi za poslední týden přišla a u které jsem se hodně divil, že přišla... a teď už to dávalo perfektní smysl. To neposlal Brian! Ale Emmett! To snad není...!
J: "Tu zprávu si poslal ty?"
Emmett: "Nooo..."
J: "To je fakt skvělý."
Emmett: "Jo a jistá je jedna věc - pokud mě Brian nezabil do teď, momentálně s tím můžu rovnou počítat... půjdu si sepsat závěť."
Sotva to dořekl, Brian se najednou vynořil z vedlejšího pokoje a úsměv, se kterým přišel, se změnil ve výraz nepochopení... a následného pochopení, když uviděl Emmetta. A ten, když uviděl jeho hned se s křečovitým úsměvem sebral a odpochodoval... pravděpodobně až zpátky do Pittsburghu.
B: "Co se stalo?" přistoupil a snažil se dělat hloupého. Chtěl jsem hned spustit, ale pak jsem si všiml, že drží telefon.
J: "Debb se mnou chce mluvit?"
B: "Jo, chce se ujistit, že si opravdu naživu," zasmál se, já však jeho smích nesdílel, což ho očividně znepokojilo.
J: "Tak mi ji dej."
Brian mi předal telefon, ale zůstal stát na místě, vlastně tam stál celou dobu, co jsem s Debb mluvil a asi miliardkrát ji ujišťoval, že jsem vážně v pořádku.
J: "Přísahám, Debb, jsem v pohodě."
Debbie: "Dobře, ale hlavně mi slib, že budeš odpočívat."
J: "Věř mi, že jsem rád, když s něčí pomocí dojdu na záchod, nemám v plánu se nějak namáhat."
Debbie: "To doufám! Neskoč Kinneymu na nějaký sváděcí techniky!"
Tak teď jsem se musel opravdu začít upřímně smát, protože kdybych nebyl na Briana momentálně pekelně naštvaný, pravděpodobně bych na jeho sváděcí techniky skočil i přes ten fakt, že mám sádru, protože od chvíle, co přijel, je to jedna z hlavních věcí, na kterou myslím... ale po tom, co teď vím to, co vím, jsem si jistý, že to v nejbližší době nehrozí.
J: "Neboj, budeme slušní," podíval jsem se na Briana, který očividně pochopil, o čem mluvíme a nasadil ten svůj výraz... kdy chci, aby si mě hned vzal. Ten mě fakt jednou zničí!
A i když se mi hodilo, že se chce Debb tak moc vykecávat k tomu, abych se vyhnul s Brianem konverzaci na téma zpráva, tak jsem nakonec Debb umlčel prostým "Už budu muset jít," bez ohledu na to, že já v nejbližší době nepůjdu opravdu nikam a vzápětí jsme se konečně rozloučili.
B: "Hovory s ní jsou vždy na sto let," zasmál se.
J: "Jen se chtěla ujistit, že jsem v pohodě," ohnal jsem se po něm poněkud víc, než jsem chtěl.
B: "Jsi naštvaný," spíš to konstatoval, než by se ptal.
J: "Nejsem," odpověděl jsem tak, že bych si sám nevěřil.
B: "Vzhledem k tomu, že si měl rozhovor s Emmettem alias s prořízlou pusou, dovedu si představit důvod, proč bys mohl být naštvaný."
J: "No tak možná jsem... ono když zjistíš, že sis celou dobu něco myslel a ono se to ukáže jako lež, tak z toho nejsi zrovna nadšený."
Brian si povzdychl. Výborný! On mi lhal a ještě si tu bude povzdychávat. Sakra, proč kdykoliv, kdy si myslím, že se věci obracejí k lepšímu, ukáže se, se opět šeredně pletu?!
B: "Justine..." posadil se vedle mě.
J: "Hm?"
B: "Jsem si jistý, že Emmett jeden, myslím si, že celkem zásadní detail vynechal."
J: "Jaký?" podíval jsem se na něj s nadějí v očích.
B: "On tu zprávu sice poslal, ale... to já ji napsal."
J: "Co?" nerozuměl jsem.
B: "Opravdu si mi chyběl a chtěl jsem, aby ses vrátil zpátky... a znáš mě, moje řešení bylo se opít a nemyslet na to... jenže místo toho jsem tohle napsal, ale nakonec jsem to poslat nedokázal. Jenže Emmett se pak dostal k mému telefonu a udělal to za mě. Vím, že to není o moc lepší, ale... snažil jsem se."
Právě v tento moment, ať jsem byl naštvaný sebevíc, mě můj vztek najednou naprosto opustil. Protože i když se ukázalo, že to Brian neposlal, vědomí, že to opravdu napsal, mi stačilo, protože jak řekl - snažil se. A snaha je pro Briana velká věc, protože si jistě všichni vzpomeneme na doby, kdy se o nic ani nepokoušel. Proto se zkrátka už zlobit nemůžu. Vlastně bych měl asi Emmettovi poděkovat, že tohle pro Briana udělal.
No comments:
Post a Comment