Poslední díl
varování 18+
#JustinTaylor #BrianKinney #DebbieNovotny
Justin
Tohle byl naprosto nenahraditelný pocit, to, že mi Brian dovolil do něho proniknout a pohybovat se v jeho útrobách, to je něco, co jen tak nezapomenu. Bylo to opravdu něco výjimečného a nenahraditelného, tohle můžu zažít jedině s Brianem, možná, že tohle bylo poprvé a naposledy, ale i tak to bylo kouzelné, ale všechno ostatní můžu opravdu zažít jen s ním, tu naší nepopsatelnou lásku, ty pocity, které nám vzájemně poskytují naše těla, ty pohledy a úsměvy, které nás zahřejí to je prostě něco, co opravdu můžeme mít jen spolu a já už se toho nikdy nehodlám vzdát, už nikdy nebudu tak naivní a tvrdohlavý.
To ,co jsem udělal, byla největší chyba mého života, takhle se vzdát Briana a tolika lidí, jen kvůli své potřebě si něco dokázat bylo opravdu to nejhorší, co jsem za svůj krátký život udělal a doufám, že už nikdy mě moje ego nedonutí podstoupit něco takového, protože vím, že to už bych si nikdy neodpustil, protože i teď s tím mám problém, ale jsem moc rád, že Brian to dokázal, dokázal mi odpustit a zase mě milovat, i když vím že mi to nikdy neřekne, ale to nevadí jeho gesta mluví za vše. Ale Brian není jediný, jehož odpuštění potřebuju a komu se musím za to všechno omluvit je tu spoustu lidí, ale jeden velmi důležitý, který ve mě vždy věřil a já ho takhle zklamal, takže dnes je načase, abych všechno napravil!
Když jsem se ráno probudil vedle Briana, tak jsem měl pocit, že se mi tohle všechno jen zdálo, ta dokonalost, která z něho přímo sršila mě doslova oslepovala, ten nepatrný úsměv na jeho tváři mě nutil se taky usmívat a ta hebká jemná kůže mě lákala k políbení a taky jsem si jej následně dopřál. Jen několik nepatrných polibků na jeho záda mi dodalo víc odvahy, abych dnes všechno zvládnul. Následně jsem si šel dát jednu povzbuzující sprchu a opravdu potichu, abych Briana nevzbudil, jsem se vydal na svojí dnešní misi.
Jakmile jsem stál před jídelnou, tak jsem myslel, že tam nevlezu, byl jsem tak strašně nervózní a velmi jsem se bál, že mi to Debb jen tak neodpustí, že se mnou ani třeba nebude chtít mluvit, ale pokud bych to alespoň nezkusil tak vím, že bych toho potom hodně litoval a tomu jsem se potřeboval vyhnout.
J: "Ahoj Debb," pozdravil jsem ji, zatímco ke mně stála zády a zdálo se, že se ke mně bojí otočit.
Debbie: "Sunshine?" nakonec se přemohla a podívala se mi do očí.
J: "Prosím, než začneš křičet a házet nádobím, tak mě vyslechni."
Debbie: "Poslouchám," pobídla mě, abych začal.
Popravdě jsem ani nevěděl, jak a čím začít, ale věděl jsem, že budu muset, protože pokud si někdo zaslouží mojí omluvu nejvíc, tak je to právě Debbie, která za mnou vždy a při čemkoliv stála a za to jí budu nadosmrti vděčný.
J: "To, co jsem udělal, se možná ani nedá nijak omluvit, lhal jsem ti, lhal jsem naprosto všem, dělal jsem něco tak ponižujícího, jen abych si nemusel nikým nechat pomoct a všechny jsem vás zklamal a především tebe, byl jsem prostě pitomec, který si chtěl něco dokázat, ale teď tu před tebou stojím a prosím tě, abys mi to odpustila."
Mé oči se proměnily na sklo a hlas mi přeskakoval, jak nejvíce mohl, moje srdce bušilo jako o závod a já věděl, že na místě umřu, pokud mi teď hned Debbie neřekne, že mi odpustila, protože život bez téhle ženské si nedokážu a ani nechci představit.
J: "Debb?" řekl jsem dost zoufale.
Debbie: "Já bych tě...! Pojď ke mně!" doslova mě k sobě přitáhla a téměř mě tím objetím umačkala.
Tohle byl teprve pocit, který se nedá ani popsat, myslel jsem, že se od ní nikdy neodtrhnu a zdálo se, že ani ona mě nemá v plánu pustit, jenže už jsem téměř nemohl dýchat a tak jsem se snažil z jejího objetí vymanit, ale celkem neúspěšně...
J: "Debb, já už vážně nemůžu dýchat."
Debbie: "Já bych tě ráda pustila, Sunshine, ale já nemůžu."
J: "Cože?"
Debbie: "Moje ruce nechtějí povolit."
Doslova se mi vybavila vzpomínka na to, jak se loučila s Maikeym než se odstěhoval s Davidem, ale především na to, jak ho objala a trvalo celou věčnost, než jsme jí z něho dostali. Popravdě jsem se začínal bát o svůj život, ale nakonec se nám to přece jen nějakým zázrakem podařilo a já mohl zase zhluboka dýchat.
Debbie: "Jak dlouho už si zpátky?"
J: "Dva dny."
Debbie: "A to jdeš až teprve teď, víš, jak jsem se o tebe bála?!"
J: "Promiň, ale tak trochu jsem byl indisponovaný a taky jsem si to žehlil u Briana."
Debbie: "No jo, pan božský má vždycky přednost, ale neboj, budeš mít možnost si to tady vynahradit."
J: "To jako...?"
Debbie: "Jako, že tvoje místo tady na tebe čeká."
J: "Bože můj, děkuju, Debb!"
Debbie: "A záchody taky," provokativně se na mě usmála.
J: "Juchů!" uznávám, že z toho už nesršelo takové nadšení, ale co, nějak si to odpykat musím.
Ještě chvíli jsem s Debb strávil v jídelně snahou vysvětlit jí, co všechno se za ten víc než týden stalo a taky, co mě k tomu všemu vedlo a tak nějak jsem se jí ještě snažil omluvit a následně jsem se vydal zpět za Brianem s pocitem, že i on si ještě přeci jen zaslouží nějaké vysvětlení.
B: "Kde ses toulal?"
J: "Byl jsem za Debb."
B: "A?"
J: "Odpustila mi, vrátila mi práci a taky mi dala veřejně prospěšnou činnost na záchodech."
B: "Ona ví, jak na to."
J: "Je v tom nejlepší."
B: "A tobě je jak?" přistoupil ke mně a objal mě kolem pasu.
J: "Je mi dobře."
B: "Určitě?"
J: "Ano určitě," políbil jsem jej.
B: "To je dobře."
Bylo to teď nebo nikdy, takže jsem se nadechl, pomodlil a začal...
J: "Myslím, že je na čase, abych ti všechno řekl."
B: "Co myslíš?"
J: "Ty víš moc dobře."
B: "Nemá smysl se v tom šťourat, Justine."
J: "Ale já to chci, potřebuju to."
B: "Tak dobře, poslouchám."
Snažil jsem se mu to všechno říct, vysvětlit, popsat moje pocity a proč jsem to všechno dělal. A poprvé za tu dobu jsem v jeho očích viděl pochopení, jako kdyby konečně pochopil důvod, který mě k tomuhle všemu vedl, i když to bylo vlastně něco neodpustitelného a taky to nejhorší, co jsem kdy udělal.
J: "Takže se ti znova omlouvám."
B: "Nemusíš se mi omlouvat, Sunshine."
J: "Musím a chci."
B: "V tom případě omluvu přijímám, ale chtěl bych se ještě na něco zeptat."
J: "Na co?"
B: "Co ty peníze na školu?"
J: "Ne řekněme, že už vím, co znamená, že muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc."
B: "Ale nepovídej," provokativně se usmál.
J: "Briane, no tak!"
B: "Jsem jenom rád, že jsi doma."
J: "Takže mi ty peníze půjčíš?"
B: "Půjčím?"
J: "Ano, hodlám ti je totiž vrátit i s úroky."
B: "Aha, tak to hned můžeš začít," přisál se na mé rty.
Naše polibky se čím dál tím víc prohlubovaly a po chvilce se na nás nenacházel jediný kus oblečení. Jeho tvrdá chlouba mě tlačila do bříška, a ta moje jej tlačila do stehna, oba jsme cítili, jak moc po sobě toužíme. Jazykem jsem přejel přes jeho ušní lalůček a poté i přes krční tepnu zatímco Brian dlaněmi brouzdal po mém těle. Následně jsem se jednou svou rukou přemístil k jeho penisu a začal jsem jej jemně třít, on mi mezitím vzdychal a sténal do ucha a rukou se začal věnovat i mému penisu, který při každém jeho dotyku snad ještě víc ztvrdnul. Následně jsem si kleknul a celý Brianův úd jsem pojal do úst a rychlým tempem jsem jej dováděl k šílenství, zatímco on se mi prohraboval ve zpocených vlasech. Poté si mě za ruce vytáhl nahoru a okamžitě si podmanil mé rty, které jsme po chvíli oba měli doslova napuchlé a oteklé a téměř jsme se od sebe nedokázali odtrhnout. Během líbání jsme se pomalými krůčky dostali až do ložnice, kde mě opatrně položil na postel a moje nohy si zvedl na svá ramena. Z nočního stolku si vzal kondom a lubrikant a prsty mě poté za pomoci lubrikantu začal připravovat a následně do mě začal opatrně vstupovat a pak se ve mně nacházel celý. Začal opatrně přirážet a mezitím se na mě doslova zamilovaně díval, jeho oči mi říkaly, jak moc mě miluje a já v tu chvíli cítil šťastný jako nikdy. Postupem času jeho přírazy a rychlost začínali nabírat na síle, což nás oba přivedlo k nádhernému a úžasnému orgasmu, po kterém mi Brian usnul v náruči a já následně po něm s pocitem, že konečně vím, co znamená, že muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc...
No comments:
Post a Comment