bez varování
#JustinTaylor #LindsayPeterson #MelanieMarcus
Justin
Pokud jsem si do teď myslel, že jsem ten největší idiot a sobec na světě, tak teď jsem tím byl stoprocentně jistý, víc vědět už jsem to ani nemohl. Jen tak vyjít ze dveří a nechat ho tam stát, jako kdyby mi bylo jedno, že už dál nebude součástí mého života, bylo to nejbolestivější, co jsem kdy udělal. V ten moment jsem se nenáviděl a ze všeho nejvíc jsem se chtěl otočit a vrátit se zpět k němu, říct mu, jak moc ho miluji a že už nikdy nebudu dělat něco tak ponižujícího a něco, co mu očividně moc ublížilo, ale nemohl jsem, prostě jsem to vzdal, dal jsem přednost sobě před námi.
Brian mi dal ultimátum, které jsem nemohl přijmout, nedokázal jsem se mu podřídit a udělat to, co on si zamanul, to by pak všechno, co jsem do teď musel udělat, přišlo vniveč a to jsem se svou tvrdohlavostí nemohl dovolit. Radši jsem zvolil druhou možnost, která obsahovala, že mám hned vypadnout z jeho bytu, radši jsem odešel, než abych mu dovolil mě ovládat a pomoct mi. Tím, že mě v tom baru našel, se nic nezměnilo, vlastně jen jedna věc a to TAM že se nakonec dozvěděl, co dělám, ale rozhodně to neměnilo nic na tom, že teď si jeho peníze vezmu, prostě nemůžu, pak bych si připadal jako slaboch a toho se moc obávám.
Doufal jsem, že to Briana přejde, že pokud ho nechám pár dnů vychladnout, tak mi pak dovolí vrátit se k němu domů a že mě třeba konečně pochopí, že pochopí, proč tohle všechno podstupuji, když on sám je ochotný udělat cokoliv, jen aby si nemusel od nikoho nechat pomoct. a trochu mě mrzí, že mně samotnému to zazlívá, i když ho vlastně částečně chápu, ale i tak jsem dál odhodlaný v tom pokračovat, i navzdory tomu, že už si přestávám pořádně uvědomovat, proč vlastně.
Nevěděl jsem, ke komu mám jít, Debbie by mi bouchla dveřmi před nosem, Maikey s klukama by to hned Brianovi donesli a mámu jsem svými starostmi zatěžovat nechtěl, zbývaly už jen dvě poslední osoby, u kterých jsem doufal, že najdu útočiště a trochu pochopení i navzdory tomu, že mě milují stejně tak jako Briana a snahu rozmluvit mi tohle všechno od nich budu mít na stříbrném podnose prakticky neustále, ale nic jiného mi nezbývalo.
Lindsay: "Justine, co tady děláš tak pozdě?"
J: "Promiň, nechtěl jsem vás vzbudit."
Melanie: "Co se děje, Justine?"
J: "Mohl bych u vás, prosím, zůstat?"
Lindsay: "Jasně, pojď dál."
J: "Děkuju."
Lindsay: "Justine, co se stalo?"
Melanie: "Nech mě hádat - Brian?"
J: "Jo, ale tentokrát to nebyla jeho vina."
Melanie: "Tím chceš říct, že si něco udělal ty?"
J: "Ano, ale já o tom teď nechci mluvit."
Lindsay: "Tak dobře, zlato, já ti připravím pohovku."
J: "To je dobrý, já to zvládnu."
Lindsay: "Dobře, ale ráno si promluvíme?"
J: "Slibuju."
Lindsay: "Dobrou noc."
Melanie: "Hezky se vyspi."
J: "Díky, dobrou."
Bylo mi mIzerně z toho, že přidělávám starosti ještě těmhle dvěma, ale neměl jsem na vybranou, potřeboval jsem někde zůstat a taky vědět, že tu je pořád někdo, komu na mně záleží a nenechá mě ve štychu, i když bych si to vlastně zasloužil za to, jaký jsem idiot.
Doufal jsem, že se mi hned podaří usnout, abych na to všechno a hlavně na Briana nemusel myslet, ale nedokázal jsem ani zavřít oči bez toho, abych neměl jeho tvář přímo před sebou, neviděl jsem ho ani ne hodinu a už mi šíleně chyběl, potřeboval jsem ho mít u sebe, ale stejně tak jsem potřeboval svojí práci, která mě momentálně drží nad vodou a je to jediná šance, jak být muž.
Po nějaké době, co jsem sám sebe přemlouval, abych usnul, tak se mi to nakonec podařilo, ale rozhodně to nebylo o nic lepší, jelikož se mi zdálo o Brianovi o tom, jak se spolu milujeme ve sprše, v posteli anebo jen tak na podlaze uprostřed obýváku. Z toho snu mě ale probudily slzy, které mi vytvořily cestičky na tvářích a také uvědomění, že tohohle všeho jsem se vzdal kvůli něčemu tak nehodnotnému, ale potřebnému pro mé touhy a získání něčeho pro mě tak důležitého, jako je samostatnost.
Bál jsem toho, co přijde, až se holky probudí a budou si se mnou chtít promluvit, budou chtít vědět, co všechno se stalo a co k tomu vedlo a mluvit o tom rozhodně nebude jednoduché ne-li nemožné, protože strach z toho, že poslední dvě osoby v mém životě, které mě milují, se na mě nakonec budou dívat taky s odporem, byl nesnesitelný a já už si začínal myslet, že snad radši uteču, ale potom jsem si uvědomil, že tímhle bych rozhodně ničemu nepomohl.
Lindsay: "Tak jak si se vyspal?"
J: "Skvěle."
Lindsay: "Nemusíš se přetvařovat."
J: "Nic moc," přiznal jsem.
Lindsay: "Taky tak i vypadáš."
J: "Já vím."
Lindsay: "Mel dělá snídani, pokud máš zájem?"
J: "Moc rád."
Lindsay: "Tak pojď."
Dobře, čekal jsem něco jiného, buď, že budou křičet anebo se vztekat nebo ze mě alespoň budou tahat, co se stalo, ale nic takového se nekonalo, místo toho mi nabídly snídani, ale taky jsem věděl, že pokud ty dvě z někoho chtějí něco dostat nebo ho k něčemu donutit, tak ho mučí laskavostí a to především v podobě jídla, alespoň u Briana to vždycky dělají, takže mi bylo jasné, že z tohohle se jen tak nevykroutím.
Melanie: "Lívance nebo toust?"
J: "Toust."
Melanie: "Jablečný nebo pomerančový džus?"
J: "Jablečný."
Melanie: "Tady to je."
J: "Děkuju moc."
Melanie: "Není zač."
J: "Ahoj Gusi," políbil jsem ho na tvář a pohladil po vlasech, ale ta neuvěřitelná podoba jeho a Briana mě skoro přinutila brečet, chtěl jsem mít Briana u sebe tak moc, že to bolelo.
Lindsay: "Roste nám jako z vody."
J: "To vidím."
Melanie: "A taky se stává čím dál víc připomínkou toho, že jistý Kinney je jeho otec."
A bylo to tady, hledaly záminku k tomu, jak se k Brianovi dopracovat a Gus jim k tomu perfektně posloužil, takže mě zahnaly do kouta, jak nejlépe mohly a já se modlil, ať z tohohle vyváznu živý.
J: "Vy dvě víte, jak něčeho docílit."
Melanie: "Jsme v tom nejlepší," mrkla po Lindsay.
J: "Všiml jsem si."
Lindsay: "Takže je tu něco, co nám chceš říct?"
J: "Ten toust je fakt dobrej."
Melanie: To jsem ráda, ale myslím, že Linds neměla na mysli snídani."
J: "A je to nutný?"
Lindsay: "Ano je, Justine."
J: "A čím bych asi tak měl začít?"
Melanie: "Třeba tím, proč si nám v půl čtvrtý ráno zaklepal na dveře?"
J: "Brian mě vyhodil."
Melanie: "Cože udělal?!"
J: "Vyhodil mě nebo spíš řekl, ať si vyberu a já šel."
Lindsay: "Ale proč, proboha?"
J: "Pokud vám to teď řeknu, tak mě pravděpodobně budete nenávidět anebo se na mě dívat s odporem, takže jste si jisté, že to chcete slyšet?"
Obě se na sebe podívaly a následně na mě a souhlasně přikývly, abych začal mluvit a já se až do poslední vteřiny modlil, abych se tomuhle vyhnul, ale ty lži už mě zničily dost, takže jsem v nich nedokázal pokračovat, atak jsem se nadechnul a spustil.
Celou dobu, co jsem jim popisoval, do jaké situace jsem se dostal a co všechno jsem podstoupil a jak jsem všem kolem lhal, tak se na mě dívaly s výrazem, který obsahoval buď zlobu anebo soucit, ale ani jednou jsem tam nezahlídl odpor nebo dokonce nenávist a mně se v tu chvíli šíleně ulevilo, i když jsem věděl, že tím, že jsem se jim svěřil, to neskončilo a že to bude ještě složitější, než si vůbec dokážu představit, ale hlavní je, že už se blížím ke svému cíli, jak být chlap.
Melanie: "A to si to dělal celou tu dobu?"
J: "Jo."
Lindsay: "A všem jsi lhal a především Brianovi?"
J: "Vím, že jsem sobec a že si myslíte, že jsem absolutní idiot a taky pochopím, pokud už se mnou nebudete chtít mít nic společného, jen vás ale prosím, abyste mě nenutily s tím přestat, nedokážu vám vysvětlit proč, jen prostě nemůžu přestat, i když bych chtěl."
Lindsayiny oči se přeměnily na sklo a potom naštvaně odešla pryč, ani bych se nedivil, kdyby mi jednu vrazila, ale nic takového neudělala, naopak Melanie tam se mnou zůstala a bylo znát, že i když se jí moje počínání nelíbí, tak mě částečně chápe a za to jsem byl moc rád.
Melanie: "Víš, moc nesouhlasím s tím, co děláš a už vůbec tě v tom nehodlám podporovat, ale ani ti to nebudu vymlouvat, protože pokud ty sám cítíš, že je to takhle správné, tak fajn pokračuj, jen si ale uvědom, že se jednoho dne probudíš a pochopíš, jak velký idiot jsi byl a Brian nejspíš nebude součástí tvého života," po tomhle prohlášení mě políbila na tvář a šla za Lindsay.
Bylo těžké něco takového poslouchat a stejně tak těžké bylo to přijmout, nedokázal jsem si připustit, že by se něco takového mohlo stát, že by se Brian vážně už nadále nenacházel v mém životě, to je něco, co jsem si nedokázal ani představit a věřil jsem jen tomu, že Brian nakonec pochopí, proč to dělám a že brzo budeme zase spolu ani na vteřinu mě nenapadlo s tímhle přestat. Cítím se, jako kdyby mě pohltila nějaká temnota a šance na to, že se z ní dostanu, je neuvěřitelně mizivá.
Věděl jsem, že je na mě Lindsay hodně naštvaná a že jsem jí především zklamal stejně tak i přes Melanino pochopení mi bylo jasné, že ani ona mě momentálně nemusí mít na očích a proto jsem se rozhodl, že bude lepší je nechat být a odejít od nich. Nemohl jsem jim už k tak dost velkým starostem přidělávat další, dokázal jsem představit, jak by Brian zuřil a byl na ně naštvaný za to, že mě u sebe nechávají, za to, že ho takhle zradily, takže jsem prostě musel jít pryč, i když jsem pořádně nevěděl, kam půjdu.
Bylo mi jasné, že Brian se teď nachází v Kinneticu nebo jsem v to alespoň hodně, hodně doufal a potřeboval jsem nějaké oblečení, takže jsem se vydal rovnou k němu domů a naštěstí byl loft opravdu opuštěný, ale pořád ve stejném stavu, jako když jsem tu byl naposledy, všude byly poházené a rozbité věci a mně bylo jasné, že Brian na mě musel být hrozně naštvaný, protože mě miluje a nechce, abych dělal něco takového, ale pokud mě opravdu miluje tak, jak si myslím, že ano, tak mě snad jednoho dne pochopí a odpustí mi, i když si nejsem jistý, zda já budu schopný odpustit sám sobě.
Chodit po loftu bylo vážně těžké, viděl jsem Brian naprosto všude a naprosto ve všem, chtěl jsem cítit jeho přítomnost, jeho rty, jeho dotyky, ale nic takového jsem nemohl, jen jsem si dál balil věci a cítil, jak se moje slzy chtějí dostat ven. A nakonec, když jsem si zabalil poslední kus oblečení, tak jsem se ještě jednou rozhlédl po bytě a v duchu jsem si přál, abych se sem jednou mohl zase vrátit, potom jsem odešel pryč.
Existovalo už jen jedno poslední místo, kam jsem mohl jít na pár dnů přespat a to místo, které mi všechno dobré v mém životě vzalo, místo, kde se ze sebe dělám nějakého striptéra a sám sebe tam ponižuji, ale vlastně tohle místo pro mě momentálně bylo víc domovem, než kterékoliv jiné.
No comments:
Post a Comment