bez varování
#JustinTaylor #BrianKinney #EmmettHoneycutt
Justin
Nikdy v životě jsem na Briana nebyl naštvanější, vždyť on mi vzal to poslední místo, kde jsem se mohl cítit příjemně, kde jsem se s nikým nehádal a nemusel se před nikým předvádět, jak děvka, kvůli penězům, bylo to místo, kam jsem se mohl schovat a taky tam být s lidmi, které miluju a dělat to, co mě baví, ale on mi tohle všechno ukradl a jen tak mi to vmetl do tváře, jako kdyby se nic tak vážného nestalo, v podstatě mi vzal kus mě!
Nevěděl jsem, kam mám jít, za Brianem jsem vrátit nechtěl, do jídelny jsem jít nemohl, nejen proto, že už tam podle všeho nepracuji, ale taky proto, že jsem v Debbiiných očí nechtěl vidět to zklamání, které jsem jí jistě způsobil a na moji noční práci bylo ještě příliš brzo, takže moje kroky zamířily k člověku, který mi snad zvedne náladu a navíc nezná můj problém natolik, aby se ke mně otočil zády...
Emmett: "Zlato, co tady děláš?"
J: "Můžu dál?"
Emmett: "Jistě, pojď dovnitř."
J: "Děkuju."
Emmett: "Není za co. Proboha, ty vypadáš."
J: "Já vím, mohl bych vypadat líp."
Emmett: "Co se ti stalo?"
J: "To je na dlouhé povídání."
Emmett: "Očividně to není ani moc příjemné téma."
J: "To opravdu ne, nechci o tom mluvit. A kde jsou Maikey s Benem?"
Emmett: "Šli ven, nejspíš do Babylonu, bych řekl."
J: "Aha a ty jsi doma?"
Emmett: "No měl jsem v plánu tam taky zajít, ale přece tě tu takhle nenechám."
J: "Ne, klidně běž, já půjdu, nebudu ti přece kazit plány."
Emmett: "To nepřipadá v úvahu, klidně tu zůstaň."
J: "Tak děkuju, ale opravdu bys měl jít."
Emmett: "Jsi si jistý?"
J: "Jsem, neboj, já stejně za chvilku budu muset jít, jen pokud by ti to nevadilo, tak bych si tu trochu odpočinul."
Emmett: "Udělej si pohodlí, jak se ti jen zlíbí."
J: "Děkuju," natáhnul jsem se na pohovku.
Emmett: "Není za co," políbil mě na čelo a šel se připravit.
Bylo mi opravdu hrozně mizerně a na Briana jsem měl nehorázný vztek, ale taky jsem v tu chvíli byl příšerně vyčerpaný a unavený, takže netrvalo dlouho a na té pohovce jsem absolutně vytuhnul.
Když jsem se probudil, tak bylo něco málo před půlnocí, Emmett už byl dávno pryč a já se cítil trochu nesvůj, že jsem se sem takhle vetřel, ale neměl jsem na vybranou, potřeboval jsem se trochu zklidnit a odpočinout si a u kluků doma to mám vždycky jisté a za to jsem moc rád, i když bych si to od nich popravdě nezasloužil za to všechno, co jsem provedl.
Posléze jsem se odhodlal a vydal jsem se zase do baru, kde se budu cítit jako obvykle příšerně, ale teď jsem si stoprocentně jistý, že už mi nic jiného nezbylo, už nemám ani jídelnu, kde bych si mohl vydělat peníze, jako každý normální člověk, jsem doslova ztracený v tom, co jsem si sám způsobil a v podstatě jsem ublížil, komu jsem jen mohl, ze všeho nejvíc však sobě.
Dneska to tam ale bylo jiné, jako kdybych se s tím už vážně začínal sžívat, jako kdyby se to pomalu stávalo součástí mě a všechno, co jsem dělal, jako by bylo přirozené. Za celý večer si na mě ukázali dva chlápci a já se bez sebemenšího přemýšlení za nimi vydal, jejich doteky už mě tolik neotravovaly, jejich poznámky už jsem přecházel a tancoval jsem, jak nejlépe a nejsvůdněji jsem mohl, opravdu jsem se cítil, jako kdyby kus mě někdo zevnitř vydlabal a všechno, co mě dělalo dobrým, jako by s tím kusem odešlo, jako bych už to ani zdaleka nebyl já. Dnes jsem dokonce zůstal déle, nechtěl jsem se ještě vrátit domů za Brianem, protože jsem věděl, že by to nedopadlo dobře a nakonec jsem zde i našel nějaké místo ke spaní, sice to nebyla Brianova postel, ale i tak se to dalo zvládnout. Jakmile jsem se ráno probudil, nebo jsem spíš byl probuzen, tak jsem se okamžitě vydal do školy, bylo načase, abych se tam ukázal, pokud chci aby mi ty peníze byly k něčemu.
Do hajzlu! Až teď mi to došlo, vždyť já mám ty peníze ve svém školním batohu, který se nachází u Briana doma. Jediný, co mě ve škole udržovalo při smyslech, bylo, že Brian ho určitě nenašel, to by si nedovolil hrabat se mi ve věcech, když on sám to nenávidí, ale opravdu jsem si tím nebyl zcela jistý.
Jakmile jsem dorazil domů, tak se mi šíleně ulevilo, když jsem ten batoh našel na stejném místě a ve stejném stavu, v jakém jsem jej zanechal a taky jsem se trochu styděl za to, že jsem Brianovi trochu křivdil v tom, že by si třeba dovolil hrabat se mi ve věcech, ale teď jsem se ujistil, že on takový není. Ale i přesto jsem na něho byl dál naštvaný a ani nevím, kdy budu schopný mu tohle odpustit. A i když jsem vlastně poznal, že je mu to svým způsobem líto, když uviděl ten smutek v mých očích, tak jsem mu nedovolil se mi omluvit nebo alespoň tu omluvu naznačit, v tu chvíli jsem ho totiž opravdu nenáviděl a myslel jsem, že ho minimálně přizabiju, ale teď jsem si jistý tím, že nechci, aby to mezi námi takhle dál pokračovalo. Toho, co dělám v noci, se vzdát nemůžu, ale Briana se vzdát nechci, vím jen to, že tohle musíme za každou cenu nějak vyřešit.
Čekání na Briana bylo zdlouhavé a nesnesitelné, byl jsem hrozně nervózní a bál jsem se toho, co se bude dít, toho, co všechno mu budu muset říct, aby mi odpustil a aby mě pochopil a taky toho, jak ho přesvědčím, aby mě to nechal dělat dál, i když jen představa toho se mi zdála dost nemožná a když se nakonec začaly otevírat dveře, tak moje srdce začalo velmi splašeně tlouct a myslel jsem, že za chvíli na místě umřu. A pak nakonec když se otevřely a já ho spatřil, tak jsem si byl jistý tím, že tohle bude ještě těžší a horší, než jsem si původně myslel...
B: "No ne ty jsi tady."
J: "Myslel jsem, že je na čase si promluvit."
B: "Tak s tím naprosto souhlasím, protože ti toho mám opravdu hodně co říct."
J: "Aha, tak mluv."
B: "Klidně začni, zajímá mě totiž, jakou lež sis pro mě zase připravil."
J: "Nemůže se to alespoň jednou obejít bez tohohle?"
B: "Mohlo by, kdyby si mi přestal lhát."
J: "Sakra, Briane!"
B: "Co, Justine?! Řekni mi to konečně, protože teď jsem stoprocentně přesvědčený o tom, že s tebou děje něco hrozného."
J: "Jo a k tomu si přišel jak?!"
B: "Takhle," ukázal na můj batoh.
J: "To nemyslíš vážně, ty ses mi hrabal ve věcech?!"
B: "Neměl jsem na vybranou, nechtěl si mi říct, co s tebou je, takže jsem se rozhodl to zjistit sám."
J: "To se mi snad jenom zdá a to jsem si myslel, že by si toho nebyl schopnej, ale očividně jsem se v tobě zase zklamal."
B: "Ty ve mně?! To si snad děláš srandu, ne?!"
J: "Jak vidím, tak tohle nemá smysl."
J: "Jak vidím, tak tohle nemá smysl."
Myslel jsem, že si dokážeme v klidu promluvit, ale zdá se, že tohohle my dva už nejsme schopní, neděláme nic jiného, než že se hádáme a já už na to opravdu nemám sílu, ale nejhorší na tom je, že si uvědomuji, že největší chybu na tomhle všem mám já, ale i přesto s tím nejsem ochotný nebo spíš schopný něco udělat.
Chtěl jsem se vydat do sprchy, abych ze sebe dostal svojí noční práci, než se do ní zase vydám, to, že se s tím začínám sžívat ještě neznamená, že to musím mít i na sobě, ale to bych tu nesměl být s Brianem, který tohle jen tak nenechá...
B: "Kde si přišel k těm penězům?!"
J: "To není tvoje věc!"
B: "Řekni mi, kde si je vzal a neříkej, že v jídelně, tolik by sis nevydělal ani za rok."
J: "Přestaň se mě na to ptát, nemůžu ti na to odpovědět!"
B: "To si je někde ukradl nebo co?!"
J: "Co, prosím?! To mě tu vážně obviňuješ z toho, že kradu?!"
B: "A co si mám, sakra, myslet, Justine?!"
J: "Nikdy v životě jsem nic neukradl!"
B: "Tak kde si k nim, sakra, přišel?"
J: "Prostě jsem si je vydělal, to ti tohle nestačí?!"
B: "Ale kde?!"
J: "Nech mě bejt, Briane!"
B: "Zatraceně, Justine, ty jsi takovej tvrdohlavej blbec! Já už nemůžu koukat na to, jak se ruinuješ, ničí mě, že se takhle chováš a že tě vůbec nezajímá, jak se cítím! To seš vážně takovej sobec?!"
J: "Učil jsem se od nejlepšího."
B: "Myslím, že je čas, aby si zase šel, už se ti blíží tvoje doba odchodu."
J: "A mám se vůbec vracet?"
B: "To je na tobě."
Po téhle odpovědi odešel do koupelny a mně se sevřelo srdce, on mi v podstatě řekl, že je mu jedno, jestli se vrátím a já se mu ani nedivil, vždyť víc ublížit už jsem mu opravdu nemohl. Co se to ze mě, sakra, stalo za člověka, že jsem ochotný ublížit tolika lidem, které tak moc miluju?
No comments:
Post a Comment