Burning From The Inside // 8 //


BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

"Tohle je blbost!" vyhrkl Justin nekontrolovatelně, ale zcela vážně.

"Proč si to myslíte, Justine?"

"Protože mi tohle nepomůže."

"Tak proč jste tady, když si myslíte, že vám to nepomůže?"

"No pro začátek, protože si celá moje rodina myslí, že jsem zešílel a nejspíš mají pravdu... a jestli nechci o všechny přijít, musím dát svůj život dohromady."

"Takže tu jste kvůli nim?"

"Jo," řekl, jako by to byla ta nejvíc jasná věc na světě.

"Pouze kvůli nim?"

"Ano. Nebo teda... chci si dát život dohromady. Chci dát sebe dohromady. Ale nemyslím si, že je to možné. Když Brian umřel... celý svět, jak jsem ho do té doby znal, se doslova sesypal jako domeček z karet. A já od té doby jen přežívám... nejsem schopný žít, protože to bez něho neumím... a ani nechci. Takže si opravdu nemyslím, že mi terapie pomůže... bez urážky."

Terapeutka se pouze pousmála, nejspíš zvyklá na takové poznámky a následně se ujala slova, "Justine, tohle je potřetí, co jste tady a poprvé, co jste mi řekl víc než dobrý den... věřte mi, tohle je začátek k tomu, abyste dal sebe i svůj život dohromady."

Justin nevěděl, jak se ohledně toho cítit. Jasně, ona je terapeut, zatímco on má v hlavě naprostý zmatek a nepořádek. Ale neuměl si představit, že tenhle jeho malý nervový výstup měl něco společného s 'dobrým začátkem'. Ale je pravda, že dneska řekl víc, než dosud. První dvě sezení v podstatě jen proseděl, ačkoliv musí uznat, že i to bylo tak nějak terapeutické, prostě jen sedět a vypnout. Byl to ale Mike, kdo jí nastínil situaci, protože on byl tím, kdo mu ji dohodil. Dvě hodiny ale přišly nazmar, protože zkrátka nevěděl, jak s touhle ženskou, kterou vidí poprvé v životě, má mluvit o Brianovi a o tom nejhorším, co ho v životě potkalo. Ale slíbil Mikovi, že se sebou něco udělá a tak je tady, připravený, i když vlastně nepřipravený, tomu čelit.

"Řekněte mi něco o Brianovi, Justine."

"Proč?" Justin mohl cítit, jak se mu zhoupl žaludek.

"Protože pokud chcete jít v životě dál, musíte o něm být schopný mluvit."

Pokud nepočítá jeho popíjení se Cynthiou a to, jak spolu na Briana vzpomínali, je to už opravdu dlouho, co o něm s někým mluvil... jakože opravdu mluvil. Je to pro něj zkrátka těžké. Protože mluvení znamená znovu prožívání a to většinou znamená spoustu slz a pocit, že jeho život už opravdu nemá smysl. Ale je tu právě kvůli tomu a chtě nechtě je to jeho poslední šance, než zasáhne opravdové dno... i když to už možná zasáhl a tohle je způsob, jak se z něj pomalu vyškrábat nahoru. A to on chce, opravdu chce.

"Brian byl jediný muž, kterého jsem kdy miloval."

"Proč?"

"Co tím myslíte proč?" Justin se cítil dotčeně, že se ho na to vůbec může ptát.

"Co na něm bylo tak speciálního, že vaše srdce poskočilo pokaždé, co jste ho viděl?"

"On byl... výjimečný. Byl to idiot, dokázal vás přivést k šílenství a zařídit, aby se vám vařila krev v žilách, protože zkrátka nechtěl, aby někdo věděl, že mu na něm záleží. Ale záleželo. Víc, než by kdy dokázal přiznat. Nebyl dobrý se slovy, chvíli mi trvalo na to přijít, ale když jsem pochopil, že jeho činy mluví víc, než jeho slova... všechno se změnilo. Četl jsem v něm jako v otevřené knize... byly to ty nejkrásnější řádky a kapitoly," Justin se pousmál, přivírajíc oči, aby mohl vidět střípek Briana.

"Jak jste se cítil, když jste s ním byl?"

"Jako nejšťastnější kluk na světě. Dával mi zabrat, o tom žádná a byly chvíle, kdy jsem si myslel, že to nemá cenu... dokonce jsem ho i opustil, protože jsem myslel, že to nikdy nemůže fungovat... ale na konci dne jsem si k němu zase vždycky našel cestu. Nemohl jsem bez něj být. Byl něco jako moje droga. Ale ne ta hnusná, která vás pomalu zabijí, a vy ji necháváte. On byl důvod, proč jsem každý den vylezl z postele. Pomohl mi ve všech směrech, v jakých jen mohl. Pomohl mi najít sám sebe, díky němu jsem následoval svoje sny a byl vším, čím bych bez něj nikdy nebyl."

"Byl vaší epickou láskou."

"Yeah," slza si našla cestu z Justinova oka. "Díky němu jsem byl nejlepší verzí sebe sama."

"A on?"

"Co on?"

"Byl s vámi jeho nejlepší verzí?"

"Uhm... Myslím, že ano."

"Myslíte?"

"Vím, že byl. Změnil se... změnil se pro mě, ale především kvůli sobě. Nejdřív mě to děsilo, bál jsem se, že zahazuje to, kým je, jen aby mě udělal šťastným. Ale pravda je, že jen nechal vyjít na povrch to, co tam celou dobu bylo, to, co tak moc skrýval před námi všemi."

"Spolu jste byli lepší."

"Ano."

"A to je důvod, proč si myslíte, že teď bez něj nemůžete fungovat?"

Justina ta otázka zaskočila zcela nepřipraveného.

"Uh... já... já nevím. Život bez Briana mi zkrátka nedává smysl. Bez něj jsem jen skořápka. Jsem nikdo."

"Proč si to myslíte?"

"Jak jsem říkal, díky němu jsem byl lepší."

"A není možné, že to, jaký jste byl s ním, jste byl celý svůj život... jen jste nechal vyjít na povrch to, co tam celou dobu bylo? Stejně jako Brian?"

"Nechápu, kam tím míříte."

"Říkám, že jste pořád tím člověkem, kterým jste vždy byl... jen jste to pohřbil pod zármutkem a pocitem viny."

"Brian je mrtvý."

"Ano, Brian je mrtvý."

"Tak co to má sakra společného s tím, jakým člověkem jsem pod vším tím zármutkem a pocitem viny?"

"Všechno. Protože toho člověka v sobě zase musíte najít, pokud chcete pokračovat ve svém životě dál... musíte se naučit být jím i bez Briana, musíte věřit, že to zvládnete... a musíte přijmout ten fakt, že to, co se ten večer stalo, nebyla vaše vina."

"Co o tom sakra víte? Nebyla jste tam."

"Tak mě tam vezměte. Povězte mi, co přesně se ten večer stalo."

Justin mohl cítit, jak se mu stahuje hrdlo, jak jeho srdce nekontrolovatelně buší a jak mu studený pot běhá po zádech. Nebyl připravený... zkrátka nebyl připravený o tom mluvit. A zvonek připomínající, že jejich hodina skončila, ho naštěstí zachránil.

"Hádám, že pro dnešek jsme skončili," Justin se zvedl na odchod a pociťoval neskutečnou úlevu.

"Justine?" zastavil ho její hlas.

"Uhm?"

"Dám vám domácí úkol."

"Domácí úkol?" Justin se uchechtl.

"Ano. Pokaždé, co se na sebe podíváte do zrcadla, chci, abyste si nahlas řekl tato slova, 'Nebyla to moje vina'."

"Co?"

"Lidi kolem vás vám to mohou říkat, kolikrát jenom budou chtít, ale vy tomu nebudete věřit, protože jediný člověk, od kterého to potřebujete slyšet, jste vy sám."

"A tohle mi má pomoct? Mluvit sám se sebou? Myslel jsem, že vy mě toho máte zbavit."

"Divil byste se, jak účinná tahle metoda může být. Možná si to budete muset říct stokrát, než tomu alespoň trochu uvěříte, ale dostanete se tam... a nakonec se dostanete i mnohem dál. Jen se nesmíte vzdát."

Justin chtěl zopakovat svoje slova o tom, jaká je tohle blbost, ale rozhodl se je spolknout a věřit, že ta ženská sakra ví, co dělá, i když o tom dost pochyboval.

"Takže příští týden ve středu ve stejnou dobu?"

"Yeah," Justin přikývl a následně opustil její ordinaci rád, že je pro dnešek zase konec.

Následně se to k Mikovi a Benovi rozhodl vzít po svých, opravdu potřeboval přemýšlet a na to mu dlouhá procházka na čerstvém vzduchu opravdu bodla. Když ho Michael to ráno konfrontoval s tím, že se sebou musí začít něco dělat, Justin se rozhodl jít do toho se vším všudy a tak pomocí několika telefonátů zařídil, aby v Pittsburghu mohl zůstat déle, zatímco bude chodit na terapii, trávit čas s rodinou a snažit se přijít na způsob, jak v tomhle světě dál fungovat bez Briana. Dokonce dostal i svůj klíč od jejich domu... oficiálně se stává členem rodiny Novotny-Bruckner.

"Jsem doma!" křikl ode dveří.

Ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Sundal si bundu a boty a zamířil rovnou do kuchyně, aby si udělal něco k snědku. Doslova šilhal hlady. Ale když následně vešel do obýváků, šilhal naprosto z jiného důvodu...

"O můj bože!" Justin si rychle zakryl oči, aby neviděl víc, než už viděl a že toho bylo dost a už teď ví, že to bude navždy vypáleno do jeho paměti. "Já nevěděl!" vykřikl omluvně, jako kdyby to snad byla jeho vina, že si to ti dva rozhodli rozdat rovnou na gauči.

"To my se omlouváme!" vyhrkl Michael, snažíc se sebrat veškeré svoje oblečení, které bylo rozházené po celém obýváku.

"Mysleli jsme, že se vrátíš později," přidal se Ben. "Ačkoliv to nás neomlouvá."

"Už se můžu podívat?" Justin nakoukl skrze prsty, doufajíc, že je čistý vzduch... díky bohu byl. "Nemusíte se omlouvat. Nejste první, koho jsem kdy viděl... vy víte. Nezapomeňte, s kým jsem žil a kolik jsem toho díky němu viděl," Justin se zasmál, ani si pořádně neuvědomujíc, že je to poprvé, co byl schopný říct něco o Brianovi, aniž by se mu hnaly slzy do očí. "Navíc tohle je váš dům... a jsem rád, že vám to zas funguje," usmál se zcela upřímně.

"Jo... no. Snažíme," uchechtl se Michael. "Vlastně nám dost pomáhá tvoje přítomnost."

"To jsem tak sexy, že vám to zase nastartovalo váš sexuální život?" zasmál se Justin.

"Co? Bože, to ne!"

Justin se zatvářil dotčeně, ale měl co dělat, aby se nezačal smát.

"Víš, jak to myslím," pokračoval Michael. "To, že ti pomáháme, nás zase sbližuje. A uvědomujeme si, jak moc se vlastně milujeme," Michael se zamilovaně podíval na Bena, který mu přitakal.

A Justinovi bylo zase připomenuto, jak moc je vlastně osamělý, "Jak jsem řekl - jsem za vás opravdu rád," a s tím raději zmizel v kuchyni, zanechávajíc je jejich romantické chvíli.

Jak se ale dalo čekat, Michael ho za nedlouho následoval, "Opravdu se omlouváme."

"Nemusíte."

Michael se raději rozhodl změnit téma, i když pro Justina ne zrovna k lepšímu, "A jak to šlo s doktorkou Brownovou?"

"Spíš nešlo."

"Zase jsi jen seděl?"

"Ne... vlastně jsem toho řekl docela dost. O Brianovi. Chtěla vědět, proč jsem se do něj zamiloval, jak jsem se s ním cítil... najednou jsem to ze sebe sypal ani jsem nevěděl jak..."

"Tak to je skvělá zpráva."

"Jo, dokud po mně nechtěla, abych jí řekl, co se ten večer přesně stalo. Zatuhl jsem."

"Dej tomu čas. Je opravdu skvělá a věřím, že ti pomůže. Mně taky pomohla."

"Ty jsi k ní chodil?"

"Samozřejmě. Jak si myslíš, že bych tě k ní jinak dostal tak rychle? Po tom výbuchu v Babylonu jsem trpěl posttraumatickou stresovou poruchou."

"To jsem nevěděl. Ačkoliv asi bych tu musel být, abych to věděl... ale Brian se nikdy nezmínil."

"V té době jsem se tím zrovna nechlubil, protože jsem k tomu přistupoval asi jako ty... nevěřil jsem, že mi to pomůže. A tak jsem ani nechtěl, aby to někomu říkal, ale byl to jeho nápad, abych začal chodit."

"Vážně?" Justin se zadivil.

"Jo. Chtěl, abych se s tím popral a udělal pro to cokoliv a neřešil, jak se na mě budou ostatní dívat."

"To zní jako Brian."

"Yeah," Michael přitakal. "A pak když umřel... šel jsem k ní znovu. Pomohla mi vyrovnat se s tím smutkem. Neříkám, že je pryč, ale naučil jsem se ho zvládat místo, aby on ovládal mě."

Jo, to by Justinovi rozhodně bodlo, ale na to má před sebou ještě kus práce.

"Každopádně nechtěl bys dneska jít ven? Od té doby, co jsi tady, chodíš ven v podstatě jen na tu terapii nebo si sednout na verandu. A kluci volali... chtěli by tě vidět."

"Uh, já nevím..."

"No tak, bude to zábava. Navíc díky tobě budeme vypadat mladší, než ve skutečnosti jsme," Mike se zasmál.

"Tak na to mě potřebujete," Justin se přidal.

"To si piš, bez tebe nás tam pravděpodobně ani nepustí."

"Hmm, tak to bych asi neměl dovolit."

"Takže jsi pro?"

Věděl, že na to není připravený, ale stejně tak věděl, že pokud se tomu bude pořád vyhýbat, nebude připravený nikdy, "Počítej se mnou."

"Ano!" Michael div radostně neskákal ke stropu, běžel hned zavolat klukům, aby s tím počítali. Byly doby, kdy by Justina ani nenapadlo, že bude chodit pařit s Michaelem a teď je si s ním víc blízký, než s kýmkoliv jiným.

Justin ještě něco snědl a následně běžel do sprchy, aby se na dnešní večer připravil, chtěl se po dlouhé době cítit alespoň trochu normálně. Po sprše se rozhodl shodit svoje strniště dřív, než ho ostatní budou mít za Santu Clause. Když tak ale koukal do zrcadla, vzpomněl si na svůj domácí úkol... přišlo mu to vážně stupidní, ale co mohl ztratit? A tak se zhluboka nadechl a prostě to řekl...

"Nebyla to tvoje vina," přesně jak Justin čekal, nemělo to vůbec žádný účinek a tak se to rozhodl zkusit ještě jednou, pevnějším hlasem, "NEBYLA TO TVOJE VINA."

Poté se na sebe chvíli díval, čekajíc, zda ta slova začne nějak vstřebávat a pociťovat alespoň malou úlevu nebo cokoliv... ale skončilo to jedině tím, že se sám sobě smál, protože říkat si slova, kterým ani trochu nevěří, mu přišlo vážně stupidní.

"Na co se koukáš?" To poslední, co právě teď potřeboval, byl další rozhovor s imaginárním Brianem, ale bylo sakra dobré ho po dnešku vidět.

"Na tebe."

"Na to, jak jsem dočista zešílel? Nevím, co je horší, že si povídám s tebou... nebo sám se sebou," Justin se zasmál.

"Nejsi šílený, jenom smutný."

"Co ty o tom víš... nejsi tady. Ne doopravdy. Neměl jsi mě opouštět, měli jsme být sakra spolu... do konce našich životů. Zatraceně!" Justin ani nevěděl, kde se to v něm vzalo.

"Já vím, Sunshine."

Justin přivřel oči, opravdu tohle teď nechtěl řešit, potřeboval, aby Brian odešel a to se i naštěstí stalo. Justin následně sebral veškerou sílu, kterou v sobě našel a dokončil svoje přípravy na večer.

"Ou, oholil ses," okomentoval ho hned Michael, když dorazil dolů.

"Usoudil jsem, že je na čase."

"Už jsme zvažovali, že ti dáme vědět o Vánocích, zda bys nechtěl dělat..."

"Ani to neříkej," zasmál se Justin. 

"Okey," uchechtl se Mike. "Tak můžeme vyrazit?"

Justin přikývl a následně společně s Benem vyrazili do auta a vzápětí do Babylonu. Bylo tak zvláštní být tam zpátky, před lety tam trávil celé noci, žil tam víc, než kdekoliv jinde, díky Brianovi tam objevil věci, které ani nevěděl, že existují, protančil tam s ním hodiny a zažil ty nejlepší sexuální zážitky. Prakticky v něm vyrostl, dospěl. Tolik vzpomínek, co to v něm vyvolalo, bylo až neuvěřitelné. Ale jedna vzpomínka měla mnohem větší dopad, než jiné... ten sloup... ten zatracený sloup... kde se viděli úplně poprvé...

Comments

Post a Comment

Prosím všechny o malou zprávičku/hodnocení - přeci jen to člověka více namotivuje a můžete tak dřív čekat další díly :)