Wednesday, September 16, 2020

What Is and What Should Have Been... by 7Wildwaysup


BEZ VAROVÁNÍ

Justin přemítá nad svým životem, a svými výčitkami...


"Justine! Není pro tebe zdravé se nadále skrývat před skutečným světem."

"Daphne, prosím..."

"Prosím! Prosím, co? Už je to rok. Musíš pokračovat ve svém životě."

"Ne dneska. Dneska tu konverzaci nechci znovu vést."

"Ne dneska! Ne včera!"

Justin si povzdychne, nesnáší tohle dělat znovu a znovu. Proč ho všichni nemůžou nechat na pokoji?

"Pokud ne dnes, tak kdy? Nemůžeš dál žít jako poustevník!"

"Jen potřebuji víc času."

"Čas! Čas na co? Pokud si vzpomínám, ten rozvod byl tvůj nápad."

"To byl. Byl jsem nešťastný, ale po dvaceti pěti letech je těžké vědět, jak jít dál."

"Co kdybychom šli na procházku do Central Parku?"

"Já nevím..."

"Můžeš si vzít skicák a kreslit, nebo ještě líp, vezmeme stojan a barvy?"

"Možná později v týdnu. Jenom ne dnes."

"Musím zavolat mužům v bílých pláštích? Možná potřebuješ Prozac? Nebo mám zavolat tvé mámě?"

"Oh, Bože, ne!"

Ťuk, ťuk, ťuk...

"Daph, musím jít. Reeves mi klepe na dveře."

"Jen ty můžeš mít asistenta jménem Reeves."

"Co? Je to jeho jméno."

Justinovi trvalo roky, než si konečně připustil, že jeho manželství byla chyba, a další desetiletí, než ho konečně ukončil.  I když už je to rok od jeho rozvodu, stále je v depresi. Cítí se ztracený, nejistý svou budoucností a bojí se, že promarnil život. Poslední tři desetiletí strávil tím, co všichni ostatní mysleli, že je pro něj, jeho kariéru a budoucnost nejlepší.

"Promiňte, pane. Je tu někdo, kdo vás chce vidět."

"Myslel jsem, že jsem to řekl jasně. Nechci být za žádných okolností rušen."

"Ano, pane, já vím. Ale pan Kinney byl velmi naléhavý. Řekl, že je to důležité."

"Brian? Brian je tady?"

"Dej mi pět minut a pak ho přiveď."

Justin vyskočil a běžel do své ložnice, převlékl si tepláky a tričko. Umyl si obličej a hřebenem pročesal vlasy, nadával si, že se několik dní neosprchoval.

Nervózně se posadil na své přeplněné kožené křeslo. Drží tužku se svým skicákem otevřeným na nedokončeném náčrtu, který začal před šesti měsíci.

Vzhlédne a usmívá se, jak se dveře otevírají a dovnitř vstoupí mladý muž, který se podobá Brianovi, nemůže zabránit tomu, aby jeho mysl šla do jeho dospívajících let.

"Pane Taylore, jsem Gus Kinney. Jsem správcem majetku a poslední vůle mého otce."

"Oh můj bože! Ne!"

"Ne, tak to není, ale je nemocný. Vím, že vás nechtěl kontaktovat, dokud nebude po smrti, ale... A vím, že jste se neviděli třicet let. Jde o to, že si myslím, že je tu něco, co vám chce říct, než bude příliš pozdě."

Justinovi stékají po tváři slzy, jak jeho mysl pracuje. Nadává si, že nikdy nenásledoval svoje srdce a nevrátil se do Pittsburghu k muži, kterého nikdy nepřestal milovat. Místo toho se rozhodl dát přednost své kariéře před svým štěstím. Dokonce se oženil s Aaronem, jeho agentem, protože to bylo snadné a všichni to očekávali. Vždycky přemýšlel, co by mohlo být, kdyby byl silnější, místo toho, aby se vydal snadnou cestou ven.

Souhlasí, že se vrátí do Pittsburghu s Gusem. Možná ještě není pozdě. Dal by cokoliv, jen aby měl příležitost dát věci do pořádku mezi ním a Brianem. Jde si zabalit věci, přemýšlejíc, co by si měl vzít s sebou. Stojí a dívá se na jejich starou fotografii ze zásnubního večírku, jejich poslední společnou fotografii. Je to jedna věc, kterou si v průběhu let vždy udržoval blízko, ta jedna věc, která vždy vyvolala štěstí a smutek hluboko v jeho duši. Když se dívá do zrcadla na muže, kterým se stal, zoufale si přeje, aby mohl vrátit čas, aby napravil křivdy, které způsobil sám sobě. Kdyby se jen postavil všem, kteří vždy věděli, co je pro něj nejlepší. Kdyby jen věřil svým vlastním instinktům. Pokud by mohl mít druhou šanci, neváhal by prohlásit svou pravou lásku a životní ambice.

Bylo to jen o několik hodin později, když se ocitl ve městě, které kdysi nazýval domovem. Gus ho pozval na večeři, aby se seznámil s jeho manželem Joshuou a znovu se setkal s Brianem. Usadil se ve svém hotelovém pokoji a snažil se uvolnit a uklidnit svoje nervy, vyčerpaný, jak se oddal zdřímnutí.

###

Justin se probudí za zvuku pípání telefonu. Jeho oči vyděšeně blikají po místnosti. Nejprve si není jistý, kde je, pak si vzpomene na Gusovu návštěvu. Dívajíc se dolů, vypne upozornění na svém telefonu. Srdce ho znovu bolí kvůli životu, od kterého odešel. Když se jde osvěžit do koupelny, znovu si tiše přeje, aby neudělal největší chybu svého života. Ale alespoň dnes večer bude moct říct Brianovi, že ho miluje. Že ho vždy miloval a že ho bude milovat až do dne, kdy zemře. Jen doufá, že mu Brian dokáže odpustit, že Brianova láska k němu postupem času nevyprchala. I když ví, že je to zcela nereálné.

Oplachujíc si vodou obličej, dívá se hluboce do odrazu svých vlastních očí. Pomalu jako ve snu sleduje, jak se jeho obraz začíná měnit. Čím hlouběji se na sebe dívá, tím více vidí transformaci. Je ohromený tímto vývojem, jak se jeho vzhled mění zpátky v čase na toho bezstarostného mladého umělce, který si byl tak jistý svou a Brianovou budoucností. Slyší někoho ve vnějším apartmá a třese svou hlavou, aby se zbavil té fantazie.

"Taylore? Co tam děláš? Já jsem královna módy, která se vždy připravuje u zrcadla. No tak, pojďme to vyřešit. Pak můžeme mít každou poslední minutu spolu, jen my dva."

Justinovo srdce začne rychle bít ze zvuku Brianova hlasu. Podívá se zpět do zrcadla a je šokován, když vidí, že je stále tím mladým mužem, kterým byl tak dávno. Natáhne se a podívá se na starou fotografii jeho a Briana. Tu, která má být teprve vyfocena, později tento večer. Neví, jak se tohle může dít. Jen doufá, že nemá halucinace. Že Brian tam opravdu stojí a čeká na něj.

Pomalu otevírá dveře, není si jistý, co na druhé straně najde.

Justin's POV

"Konečně jsi připravený."

"Briane!"

Spěchám k němu, když mě obejme rukama a vím, že jsem konečně doma. Bože, jak moc jsem po tomhle pocitu toužil. Za ty roky mi tak moc chyběl. Možná opravdu existuje Bůh, nebo mám možná strážného anděla. Ale ať se stalo cokoliv, dostal jsem šanci žít život, po kterém jsem toužil a za to budu navždy vděčný.

"Vypadáš unaveně. Vím, že včerejší noc byla vyčerpávající, ale pokud máš pocit, že děláš správné rozhodnutí, tak je to vše, na čem záleží. Chci, abys věděl, že tě miluji. Vždy tě budu milovat a budeme pořád spolu. New York není tak daleko. Takže se neboj, náš vztah na dálku může fungovat."

Natáhl jsem si sako a následně s Brianovou rukou uprostřed mých zad mě navádí, abych se setkal s popravčí četou. Brian nasazuje statečný obličej, ačkoliv je tohle ta poslední věc, která chce, aby se stala. Dokáže si představit jejich obličeje, samolibé, s výrazy 'Říkal jsem to' a 'Věděl jsem, že se to nikdy nestane' v jejich očích.

"Poslouchej, budu mluvit. Nemusíš se o nic obávat. Společně to zvládneme."

"Ne, Briane. Musím to udělat. Je to moje kariéra a moje rozhodnutí."

"Dobře, cokoliv si myslíš, že je nejlepší. Jsem hned vedle tebe. Jsme v tom spolu."

"Ano, jsme. Tentokrát opravdu jsme."

Brian zavrtí hlavou a dívá se na něj trochu divně, ale připisuje to Justinovu nedostatku spánku.

Vejdou do místnosti a všichni přestanou mluvit. Všichni spekulují o tom, co Brian s Justinem chtějí oznámit. Lindsay všem řekla o Simonově článku a o tom, co si myslí, že je nejlepší pro Justinovu kariéru.

Justin hledí na své přátele a rodinu. Stále se těžko přizpůsobuje tomu, jak mladě všichni vypadají. Uklidňuje svůj dech, jak si srovnává myšlenky.

"Chci vám všem poděkovat, že jste dnes večer přišli. Pro mě a Briana opravdu hodně znamená vědět, že nás a naše rozhodnutí podporujete."

"Vím, že se hodně mluvilo o článku v časopise Art Forum. Jak je New York příležitost jednou za život, šance, na kterou většina umělců čeká roky. Ale chci, abyste věděli, že nikdy nebylo mým snem žít v New Yorku nebo být zajedno s bohatými a slavnými."

Tisknoucí Brianovu ruku pokračuje...

"Vše, co jsem kdy chtěl, bylo být schopen použít své umění k vyjádření svých pocitů, a doufejme, že jednoho dne se v tom budu schopný podporovat. Pro mě je ta jedna příležitost za život sdílet svůj život s Brianem, oženit se s mužem, kterého miluji a zestárnout společně. Takže vám oba chceme poděkovat, že jste se k nám připojili a sdílíte s námi náš speciální víkend, kdy oslavíme to, co si mnozí z vás mysleli, že se nikdy nestane."

Justin se otočil k Brianovi a rukama ho objal kolem krku. Stoupl si na špičky a vášnivě ho políbil, dávajíc každému, kdo kdy pochyboval o tom, že to zvládnou, vědět, že tentokrát je nic nezastaví. Bude navždy vděčný za druhé šance a život bez výčitek...

KONEC

2 comments:

  1. Takto to malo dopadnúť iný koniec je pre nich len trápenie.Paráda.

    ReplyDelete