Monday, September 7, 2020

Burning From The Inside // 4 //


BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

"Mysleli by si, že jsem blázen, kdyby věděli, že s tebou takhle mluvím," Justin se uchechtl a zabořil hlavu do Brianovy hrudi. "I když to asi opravdu jsem."

"Kašlat na ně," Brian si odfrkl. "Nemůžeš mi odolat  - tak prosté to je."

Justin zvedl pohled a s úsměvem sledoval Brianovu tvář. "Miluju tě tak moc, Briane."

"Taky tě miluju, Sunshine," Brian se prohrábl jeho vlasy. "Ale víš, že takhle to dál nejde."

"Můžeme o tom nemluvit?"

"Ve skutečnosti o tom podvědomě mluvíš ty, protože já tu vlastně ani nejsem," Brian se zasmál.

"Díky za připomenutí," Justin se posadil a svěsil hlavu, zírajíc do prázdna.

"Hey, hey, Justine..."

"Hm?"

"Víš, že to s tebou myslím dobře. Já jen... takhle se nikdy nemůžeš posunout dál, pokud si nepřestaneš představovat konverzace se mnou."

"Nic jiného než to nemám, Briane. Nechci tě nechat jít. Ještě ne."

Zaklepání na dveře stačilo k tomu, aby představa Briana náhle zmizela před jeho očima. Justin věděl, že to, co dělá, není normální... ale nebyl připravený se toho vzdát, i když v hloubi duše věděl, že Debb má pravdu. Že dát Brianovi sbohem je jediný způsob, jak se v životě posunout dál... ale on nemohl.

"Dále."

"Justine, za čtvrt hodiny dorazí holky, jak jsi na tom?" Ben nakoukl dovnitř.

"Oh," Justin se podíval na hodiny a zjištění, kolik je, ho zarazilo. Jak dlouho si vlastně povídal s halucinací Briana? "Dej mi deset minut," Justin se výmluvně usmál od ucha k uchu a rychle se vyhoupl na nohy, aby se dal dohromady. V tu chvíli mu ani nedocházelo, co ho čeká.

Ben se usmál a chystal se zase zavřít dveře, ale na poslední chvíli se zarazil, "Justine?"

"Uhm?"

"Jsi v pořádku?"

"Jak to myslíš?"

"Já jen... slyšel jsem tě mluvit, než jsem sem vešel a..."

"Mluvit?" Justin doslova zatuhl. "Oh, to jsem jenom volal Daphne. Chci se s ní sejít, než zase odletím."

"Ach tak," Ben se usmál a zavřel za sebou.

Ale Justin měl pocit, že jeho výmluva pro něj nebyla dostatečně věrohodná. Ale doufal, že to oddálilo jeho zapsání do psychiatrické léčebny. 

Daphne by ale měl opravdu zavolat, až bude vhodná chvíle. 

"Připravený?" Michael vzhlédl z pohovky.

"Uh-hm," Justin přikývl.

"Určitě se na to cítíš?" zeptala se Debb.

Až teprve v ten okamžik mu to došlo. Byl tak moc ztracený v jeho "konverzaci" s Brianem, která ani nebyla skutečná, že úplně zapomněl na to, co ho dneska vlastně čeká. Dneska je to přesně tři roky, co Brian... oh můj bože... oh můj bože...

Justin najednou začal zhluboka dýchat a měl pocit, že každou chvíli omdlí.

"Justine? Justine?" Michael se k němu ihned hrnul.

"Zlato, co se děje?" Debb ho pevně držela za ruku.

"Přinesu mu vodu," nezahálel Ben.

Justin měl pocit, že se mu svírá hrdlo a na hrudi mu sedí slon. Ruce se mu třásly a poléval ho studený pot. Pořád  se chytal za hruď a měl za to, že mu každou chvíli srdce vyskočí z těla.

Na tohle rozhodně nebyl připravený. Na tenhle den se sice připravoval od chvíle, co slíbil Maikeymu, že přijede, ale najednou to všechno přišlo vniveč. To, že sem na jeho výročí smrti nejezdil - vlastně vůbec nejezdil - mělo svůj důvod... bylo tak jednodušší ten den překonat. Zavalil se prací a alkoholem, protože obojí mu pomohlo "zapomenout" a ten den si tolik nepřipouštět. Byl jako každý jiný den - jako každý jiný den bez Briana.

Ale teď měl pocit, jako by ho to doslova praštilo do obličeje. To uvědomění. Ten fakt, že dnes je to přesně tři roky, co Briana viděl naposledy. Ten den měl být speciální... a pak se z něj stala noční můra. Noční můra, ze které se Justin ještě úplně neprobudil.

"Je to lepší?" ujišťoval se Michael, když se Justinovi zase trochu začala vracet růžová barva.

"Vyděsil si mě k smrti, Sunshine!" Debb si utírala slzy, rozklepaná.

"Promiňte... já jen... najednou mi došlo, co... co je..."

"Co je dneska za den," doplnil Mikey.

"Yeah."

"Znám to. Zažil jsem to úplně poprvé... bylo to jako kdyby mi tehdy teprve došlo, že je Brian pryč."

"Já vím, že je pryč.... jen..."

"Ne takhle pryč."

Justin Maikeymu přikývl. Panické záchvaty zažíval často po tom, co se stalo na plese a Brian mu s nimi pomohl bojovat. Když zmizely, byl to ten nejlepší pocit na světě. Vrátily se ale v momentě, co zjistil, že Briana už nikdy neuvidí - ne doopravdy - a do dnes se stále objevovaly. Tenhle byl však nejsilnější, jaký kdy zažil.

"Zlepší se to, uvidíš."

Justin chtěl Mikeymu věřit, ale nemohl, protože bylo víc, než očividné, že on už se s Brianovou smrtí smířil a dokázal jít v životě dál... to má Justin stále před sebou a není si jistý, že to někdy dokáže.

Když se konečně ozval zvonek, Justin se dal natolik do kupy, nakolik jenom mohl, i když věděl, že za těmi dveřmi se nachází lidi, kteří ho nejspíš moc rádi neuvidí.

"Tati!" tmavovlasá holčina vběhla dovnitř a vrhla se rovnou Mikeymu do náruče.

Bože, Jenny je tak velká, pomyslel si Justin s úsměvem, ale se smutkem zároveň... přišel o možnost vidět ji vyrůstat.

Všichni se ihned začali objímat a vítat... teda skoro všichni - Gus stále nepřekročil práh domu. To Justina přimělo přemýšlet, zda tu vůbec je. Třeba sem nedokázal jet, protože to pro něj je příliš těžké. Nebo snad věděl, že Justin tu bude a nechtěl mu čelit. Mohl ho tak moc nenávidět, že raději zůstal doma místo, aby přijel na výročí smrti svého táty?

Všechny tyhle myšlenky kolovaly Justinovi hlavou a přiváděly ho k šílenství.

"Justine?" ozvalo se najednou a Justin naprosto zatuhl - byla to Lindsay.

"Linds," vydechl, téměř neslyšitelně. Nebyl schopný se jí podívat do očí.

Ale to, co následovalo, ho zcela zaskočilo. Ruce Lindsay se zničehonic ovinuly kolem Justina a pevně ho objaly, "Tak ráda tě vidím, Justine."

Justin nebyl schopný nijak reagovat, ani ji obejmout zpátky, dokud Lindsay neřekla: "Tak mě obejmi," teprve pak jí objetí oplatil a byl tak strašně rád, že ji vidí.

"Justine, zlato," přihrnula se k němu Melanie. "Chyběl jsi nám."

"Vy mně taky," Justin měl doslova slzy na krajíčku. Ani za milion let nečekal takové přivítání z jejich strany.

"Strejdo, Justine," Jenny přiběhla a v podstatě mu skočila kolem krku.

"Jenny!" okřikla ji Mel. "Nevidíš, že strejda je trochu zaskočený."

"To je v pohodě," uchechtl se Justin. "Bože, jsi tak těžká. A velká," Justin si ji prohlížel s úžasem ve tváři.

"Kde je Gus?" otázka, která Justina přiměla se zachvět, ale byl rád, že ji Debb položila, protože i on to chtěl vědět.

"Trucuje v autě," odvětila Lindsay. "Tenhle den je pro něj těžký a teď když je navíc puberťák, je to o to horší," povzdychla si.

"Dojdu pro něj," řekla Mel a odešla.

Justin v tu chvíli napjatě čekal na to, až se Gus objeví mezi dveřmi, naprosto nepřipravený na jeho reakci. O to spíš, když věděl, v jakém rozpoložení Gus je.

A pak se to stalo, vešla Melanie a hned v jejím závěsu Gus, ale to, co Justina v tu chvíli šokovalo nejvíc, byla ta neskutečná podoba Brianovi. Justin měl doslova pocit, že před ním stojí Brian. Sice pubertální Brian, ale Brian. A z toho ho mrazilo jako nikdy v životě. Nebyl schopný ze sebe vysoukat jediné slovo, mohl na něj jen zírat... na tu neskutečnou kopii.

"Justine? Justine?" bylo to, jakoby k němu někdo promlouval zpovzdálí. Teprve až když s ním Michael zacloumal, byl schopný vrátit se do reality. "Jsi v pohodě?" zeptal se Michael.

"Jo, já jen... jsi tak neskutečně podobný svému otci," vydechl Justin, dívajíc se na Guse.

Všichni v tu chvíli utichli a nevěděli, co říct. Justin byl očividně rozrušený a každý z nich to chápal, i oni viděli, jak moc je Gus Brianovi podobný... ale nevěděli, co pro Justina můžou udělat a tak jen bezmocně přihlíželi tomu, co bude následovat.

"Čím to asi bude," odsekl Gus sarkasticky a vydal se rovnou do kuchyně.

"Gusi!" okřikla ho Lindsay.

Justin zůstal stát jako opařený, ačkoliv nějakou takovou reakci od Guse očekával, pořád to ale bolelo, o tom nebylo pochyb.

"Promiň," Lindsay se omluvně usmála na Justina.

"To je dobrý. Chápu ho. Dnešek je těžký."

"To je," povzdychla. "Jak se ty vůbec cítíš?"

"Držím se." Ve skutečnosti se naprosto hroutím, ale...

"Jsem opravdu ráda, že jsi tady. Brian by byl taky rád."

Justin se musel v duchu zasmát, protože pravda je, že Brian by byl radši, kdyby byl Justin kdekoliv jinde a užíval si života, než právě tady, chystajíc se jít k jeho hrobu. Jenže Justin má k užívání si života opravdu daleko.

Všichni se šli posadit, zatímco Ben šel udělat kafe a dětem nalít džus. Gus mezitím dorazil zpátky, ale nenavazoval s nikým oční kontakt natož skutečnou konverzaci, ačkoliv Debb se o to několikrát neúspěšně pokoušela. Ale nikdo mu jeho chování nezazlíval, jak by taky mohl, když dnešek mu jen připomíná, že ztratil tátu.

Justin si ale opravdu přál mít s ním chvilku o samotě a... omluvit se. I když věděl, že tohle žádná omluva na světě nespraví, ale opravdu to potřeboval říct.

"Strejdo?" Jenny dopadla vedle něj na pohovku a nedopatřením strčila do hrnku kafe, který Justin držel, což zapříčinilo, že si polil celou košili. "Oh, promiň, já nechtěla!"

"To nevadí, nic se nestalo..." ujišťoval ji Justin.

"Přinesu ti ubrousky," nabídla se hned Melanie.

"Nic nenos, dojdu se převlíknout," Justin se usmál a už spěchal nahoru. Vlastně byl rád, že může na chvíli zmizet do klidu.

Přehrabal si věci, aby našel svojí náhradní košili a tu politou ze sebe sundal. Zamířil do koupelny, aby ze sebe smysl kapky kafe, které na něm zůstaly. Při tom se však zarazil při pohledu do zrcadla, nebylo to tak, že by snad svoje jizvy viděl poprvé, ale... dneska měly zcela jinou hodnotu. Připomněly mu tu bolest, která se tehdy zdála nesnesitelná, ale v porovnání s tím, jakou bolest cítí dnes, neznamenala nic.

"Justine?" Lindsay se objevila mezi dveřmi a zůstala stát jak opařená, když zahlédla Justinovy jizvy. Ten se ihned začal soukat do košile. "Promiň, já... já jsem nechtěla..." rychle za sebou zase zavřela dveře a Justin si jen promnul obličej.

Po chvíli byl schopný vyjít z koupelny ven a správně předpokládal, že tam na něj Lindsay čeká, "Měla jsem zaklepat," řekla omluvně.

"O nic nejde, Lindsay. Jsou to jen jizvy."

"Jo. Já jen... je to poprvé, co jsem je viděla."

"Taky jsme se od té doby neviděli. A ani nevíš, jak mě to mrzí."

"Proč jsi nás odstřihl, Justine?" Lindsay se zeptala na rovinu.

"Neodstřihl jsem vás. Já jen... myslel jsem, že se mnou nechcete mít nic společného."

"Jak tě to vůbec napadlo, proboha?"

"No tak, Lindsay. Brian je mrtvý kvůli mně. Gus je bez táty kvůli mně. Tvůj nejlepší kamarád je mrtvý kvůli mně."

Lindsay na něj jen nevěřícně zírala, snažíc se zpracovat, zda slyšela správně. "Justine, nikdo z nás ti nevyčítá, co se stalo. Ani já, ani Gus ne. NIKDO. Byla to příšerná nehoda."

"Gus se na mě ani nedokáže podívat."

"Gus se pomalu nedokáže podívat ani na mě... říká se tomu puberta. Věř mi, že to nemá nic společného s tím, co se stalo. On ví, že to byla nehoda."

Justin tomu chtěl věřit, ale bylo to až příliš těžké.

"Ale je tu něco, co bys měl vědět, Justine..."

Justin ihned zvedl pohled k Lindsay, "Co?" naléhal.

Lindsay opravdu bojovala s tím, jak mu to říct a to Justina znervóznilo ještě víc.

"Brian..."

To je všechno, co Lindsay stihla říct, než se otevřely dveře pokoje, ve kterých stál Michael, aby jim řekl, že Ted s Emmettem dorazili.

2 comments: