Burning From The Inside // 2 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Justin se snažil zadržet slzy, ale bylo to téměř nemožné. Dřív ho netrápilo, když uronil nějaké slzy nebo dal najevo, co cítí, protože byl asi ten nejcitlivější člověk na světě, byl sluníčko a přezdívku Sunshine měl vcelku oprávněně... ale to se změnilo, když zjistil, že bolest, která ho sužovala, byla příliš velká na to, aby ji zvládl. Rozhodl se proto postavit kolem sebe zeď a nedovolil si cítit v podstatě cokoliv, šlo mu to celkem úctyhodně a to až do dneška, však měl taky skvělého učitele, který byl na nevyjadřování citů naprostý expert, ale teorie a praxe byly pro Justina dvě rozdílné věci a ač v tom byl teď sakra dobrý, stále byly chvíle, jako tahle, kdy se prostě nedokázal ovládat a dělat, že nic necítí, zvlášť když se mu chtělo doslova brečet vzteky, protože sám sebe nenáviděl za to, co se tenkrát stalo.

"Víš ty co?" zeptal se Michael po chvíli ticha ve snaze odvést téma jinam, protože viděl, jak těžké je pro Justina o tom mluvit.

"Co?" odpověděl Justin snažíc se zahnat slzy.

"Měli bychom jít ven... jako za starých časů."

"Michaele..."

"Nemyslím k Woodymu ani do Babylonu, vím, že na to už jsme staří..."

"Mluv za sebe," zasmál se Justin konečně.

"Fajn. Dobře. Někteří z nás už nejsou nejmladší a už se tam spíš vyjímáme, než cokoliv jiného... každopádně mohli bychom zajít třeba do jídelny."

"Debb ještě pořád pracuje?"

"Nope," došlo mu, že vlastně nemají důvod tam jít. "Ale aspoň se dostaneš z domu, vím, že pro tebe není lehké tady být..."

"Maikey, já oceňuji tvou snahu mi zvednout náladu, opravdu jo, ale rád bych si šel lehnout, pokud ti to nevadí."

"Jsi si jistý?"

"Jo, musel jsem vstávat brzo a moc jsem ani nespal, takže..."

"Dobře, tak se prospi a třeba pak něco vymyslíme, zavolal bych klukům, určitě tě rádi uvidí."

A já rád uvidím je, jen nevím, zda se jim dokážu podívat do očí. "Jasně," odpověděl.

Justin vzal schody po dvou a rychle za sebou zavřel dveře toho proklatého pokoje, vařila se v něm krev, měl tak hroznou chuť něco rozmlátit, vzít to a třísknout s tím o zem... rozmlátit celý tenhle pokoj... ten vztek byl nepopsatelný. Cítil ho celé ty roky, ale tady byl ještě větší, protože tady se to celé stalo... tady se mu nenávratně změnil život, protože tady ztratil Briana. Pittsburgh do toho dne miloval a uměl si představit strávit zde zbytek svého života po Brianově boku, jenže to všechno se obrátilo v prach, doslova...

Chtěl odvést svoje myšlenky jinam a tak si šel vybalit věci, věděl, že tu zůstane maximálně tři dny, ačkoliv by se nejradši sebral už teď a vrátil se zpátky do New Yorku, ale potřeboval se prostě odreagovat a tohle mu pomáhalo... alespoň do té doby, než ve skříni našel něco, co myslel, že už je dávno ztracené - Brianův náramek. Bože.

Vzal ho do ruky a lehl si s ním na postel, neviděl ho celé tři roky. Naposledy tu noc, kdy odtud odešel. Nechal ho tady, protože nedokázal snést myšlenku, že by ho měl u sebe. Byla to poslední věc, kterou po Brianovi měl, ale rozhodl se nechat ji tady, protože kdyby se na něj musel denně dívat, zabilo by ho to. Myslel si, že si ho Maikey vezme, ale podle všeho ho tu nechal, aby si ho Justin zase vzal, až bude připravený.

Jak si ho prohlížel a vzpomínal na to, jak ho Brian nosil... jak mu ho tenkrát uvazoval po tom, co mu ho ukradl jeho synovec - toho dne si uvědomoval, že opustit ho kvůli Ethanovi byla chyba, ale nechtěl si to připouštět, kdyby si to ale připustil, mohli být spolu dýl, možná jen o malou chvíli, ale mohli... tolikrát od něj Justin odešel a pokaždé toho litoval stejně a nakonec se k němu vrátil... jenže když to udělal naposledy, udělal chybu největší. Sakra, neměl ses tehdy vracet ty hlupáku, měl jsi zůstat v New Yorku. Justin hodil náramkem na druhou stranu postele, nedokázal se na něj už dál dívat.

Nesmíš se nenávidět, Sunshine. Nebyla to tvoje chyba.

"Mlč!" zakřičel Justin na celý dům. Slyšet Brianův hlas, který nebyl skutečný, ho vyčerpávalo. Stávalo se mu to pořád. Vždy ve chvíli, kdy se nejvíc nenáviděl, se někde ozval jeho hlas a snažil se ho uklidnit. Věděl, že si s ním hraje jenom jeho hlava a štvalo ho to, protože chtěl slyšet Briana víc, než cokoliv na světě, ale nemohl. Ne doopravdy.

"Justine, co je?" vběhl mu Michael náhle do pokoje.

"Jsi v pořádku?" vpadl za ním Ben.

"Tohle si vezmi," ukázal Justin na náramek ležící na posteli.

"Justine..."

"Vezmi to!" zakřičel.

Mike s Benem se po sobě podívali, vyměňujíc si pohledy, ze kterých Justin věděl přesně, co si musí myslet - že se už asi dočista zbláznil. A možná měli pravdu. Možná jsem se opravdu zbláznil.

"Brian by chtěl, aby jsi to měl."

"Ale já to nechci... nechci, aby mi ho to připomínalo."

"Nemůžeš na něj chtít zapomenout."

"Proč ne? Všechno by pak bylo mnohem snazší."

Justin říkal tohle, ale moc dobře v hloubi srdce věděl, že to je nesmysl, nechtěl na něj zapomenout, nikdy v životě, Brian byl jeho životní láska, nikdy nikoho nebude milovat tak moc jako jeho... jenom nesnesl tu bolest, která přišla po tom, co ho ztratil a do teď neodešla. Nebyl zkrátka schopný od Brianovy smrti najít žádný klid v životě ani ve svém nitru a srdci.

"Protože Brian by nechtěl, abys na něj zapomněl... a nechtěl by, abys takhle trpěl."

"A já bych chtěl, aby byl tady, jenže není... kdybych se tenkrát nevrátil."

"Víš, že to s tím nemá nic společného."

"Jak to? Kdybych zůstal v New Yorku, jak bylo v plánu, nic z toho by se nestalo..."

"Justine, poslouchej mě, posloucháš?" Justina vytáčelo, že na něj Michael zkouší Brianovu metodu, ale z nějakého důvodu to zabralo.

"To, že ses vrátil za to nemůže, Brian chtěl, aby ses vrátil, ty ses chtěl vrátit, byli jste na tom mizerně jeden bez druhého a po tvém návratu jste zažili 4 krásné roky spolu, ano skončilo to dřív, než by kdokoliv z nás chtěl a věř mi, že mi můj nejlepší kamarád chybí každý den, ale to, že ses vrátil, nemá nic společného s tím, co se o ty 4 roky později stalo..."

"Jo, ale kdybych se nevrátil nikdy..."

"Tak by to Briana zničilo, takhle měl alespoň možnost s tebou zažít něco krásného a věř mi, že miloval každou vteřinu toho, co jste spolu měli, od začátku do konce - než jste se vzali, řekl mi, že tě už nikdy nenechá odejít, protože každou minutu bez tebe, měl pocit, jako kdyby nemohl dýchat... tak moc tě miloval, Justine. A nechtěl by, abys na něj zapomněl."

Justina Michaelova slova naprosto zasáhla a on po dlouhé době nechal vyjít na povrch všechno, co v sobě dlouhou dobu měl schované a naprosto propadl nekontrolovatelnému pláči. Michael si sedl k němu a objal ho, Justin se nebránil a svého kamaráda pevně objal. Přes jeho rameno, jako by ale viděl Briana stát v rohu místnosti, usmívat se na něj - skoro jako, kdyby byl rád, že to Justin konečně ze sebe pustil. A Justin se usmál nazpátek a cítil neskutečnou úlevu, skoro měl pocit, že obrovský kámen právě spadl z jeho srdce.

Ale i tak věděl, že to nejtěžší ho stále čeká a to hned zítra. Všichni se tu sejdou a on bude muset čelit svým dlouholetým přátelům po letech vyhýbání se jim, protože si dává za vinu, že je připravil o kamaráda, syna, otce, bratra - sejdou se, protože zítra je třetí výročí Brianovy smrti.

Je to poprvé, co se Justin odvážil na něj přijet, na první ani na druhé to nedokázal a pravděpodobně by to nedokázal ani tentokrát nebýt Michaela, který byl neústupný.

A taky to bude poprvé od toho dne, co uvidí Guse, jenž dost možná nebude chtít vidět jeho, protože on tam tehdy taky byl a moc dobře ví, co se stalo... je to už 16 letý kluk a Justin moc dobře ví, že s ním už nemůže jednat jako s dítětem a představa toho, že mu bude vyčítat, že kvůli němu ztratil tátu, ho děsila k smrti. Ačkoliv v hloubi duše věděl, že to jeho vina opravdu je. A že si zaslouží cokoliv, co ho čeká.